Konečně. Utáhli mi srdce. Má zas pravidelnej kmit, ten sedmisetkilovej macek z roku 1507. Obnovil jsem zvonění asi po 40 letech, vždycky v neděli v poledne. Neumím se potkávat s lidma jen tak. Vždycky z toho něco vzejde. A kdo to pak má dělat?
Když mi pan zvonař ladil srdce, bavili jsme se, jak jsou lidé alergičtí na zvolání „Pán Ježíš tě zachrání“, ale zvuk zvonů, ticho, svíčka, oheň v kamnech, to se respektuje. Shodně jsme pokyvovali, jaký to úpadek – elektrické zvonění. A hned paralela, když můžeme mít na hradě Pirkštejn z bývalé obranné věže bergfídu zvonici, to by se v pražském paláci Lucerna, který z odstupu vypadá také jak novodobý hrad, mohla na střeše zbudovat taky zvonice.
Každý den navečer by se scházeli zvoníci podle rozpisu, nalili si štamprlu a odbíjení by svolávalo ke stolu těch pár lidí, co zbyli na Novém Městě pražském.
Volám to hned architektu Hájkovi, říká geniální, během pěti minut posílá nákres – teleskopická zvonice, která vyleze z vysouvací střechy nejvyššího domečku, původního altánku rodiny Havlů. Jméno zvonu je asi jasné, ne?
Na Lucerně, nedaleko Václavského náměstí… Dopravíme to tam vrtulníkem, zahraje Česká filharmonie (v týdnu jsme se o tom bavili s generálním), posvětí pan kardinál. No je to vymyšlené, v hlavě jsem si to odžil, si říkám, jestli je vůbec nutné to realizovat. Nepočala se ta věc? I když jenom v konceptu?
Skoro každý den vzniká takovýto nápad. Zasunu jej do mentálního šuplíku a doufám, že jej nebudu muset realizovat. Říká se, že si dítě vybírá své rodiče, kterým se narodí. Řekl bych to i o starých domech a jejich obyvatelích. A možná i nápady, ty si vybírají své tvůrce a můžeš před nimi utíkat, přebíjet jinými, ale pokud nápad bude chtít, jsi bezmocný.
Fejeton pro Reflex 42/2018