Postavili jsme si na střeše Lucerny sněhuláka. Návštěvníkům našich adventních dnů se vždy zajiskří v očích. V mysli se vyjeví vzpomínky na dětství. Na to, jak ho v mokrých punčocháčích, oteplovákách a bufách také kouleli.
Představuju si, že stavění sněhuláka tu máme od pravěku. Možná je to nejranější výtvarné umění. Které se tedy nezachovalo. Ale paměť na stavění sněhuláka ano. Pracovalo se s materiálem, jenž byl zrovna po ruce.
Zvláštní pocit. Poskládáte tři koule na sebe, ale teprve když do vrchní zasadíte uhlíky v místech očí a mrkev místo nosu, tak oživne. Podobně jako golem a šém. Teprve tímto rituálem se postavě vdechne život.
Možná právě toto oživování bílých postav děti bavilo. Stane se malý zázrak. Vznikne něco jako člověk. Jenom ze sněhu. Nadpřirozená bytost. Z neživého živý. Najednou se postavě můžete podívat do očí. A třeba si s ní povídat, svěřit se. Uplácávat ho a poplácávat. Nebo soutěžit, kdo jej bude mít většího.
Čím to, že je zima taková pohádkovější a kouzelnější? Je to tím, že se nepracovalo? Venku tma. V létě se podněty berou z okolí. V zimě si je musíme hledat v sobě. Barevnost letního exteriéru si přetavujeme do barevnosti výzdoby interiéru domova. Lidé měli dlouhý čas u ohně kamen pro imaginaci a vyprávění příběhů a pohádek. Oheň je velkým tvůrcem snění.
Nebo je to Vánocemi, kde je ústřední postavou narození božského dítěte? Nebo vytváří černobílá zasněženost větší představivost? Deprivace barev opět podněcuje barvitost snění? Lidé nemohli pracovat, tak se na ni alespoň dívali a žili v představách?
Příbuzný sněhulákovi je asi hadrový strašák v polích. Pak možná Pinocchio. Ten také obživl.
Ale zpátky k našemu sněhulákovi na střeše. Protože sníh zatím nikde, zajeli jsme na hokejovou Slavii, kde nám laskavě poskytli odbroušený led.
Když není sníh, musíme si nějak poradit, že. Řezník prodává maso, pekař housky. My na střeše nabízíme dětskou radost. Pro děti i pro dospělé.
Fejeton pro Reflex 49/2019