Využívám tento pomalý čas, kdy mám všechny kavárny a aktivity zavřené, k přečtení všech deníků. Píšu si je od šestnácti. Nejsou to žádná literární díla. Jen intuitivní zvyk některé věci zachycovat. Spíš se celý život učím, jak se vlastně píše deník. Učím se být co nejupřímnější. Ale často člověk sklouzává k ohledu, kdyby to náhodou někdo někdy četl. Tak se člověk až moc prezentuje.
Začali jsme si jej psát s mou první láskou. Každý napsal něco. Zpočátku jsem se více rozepsal, když jsem byl někde na cestách. Neobyčejné věci nějak víc stály za zapsání. Učím se ale připadat si jako cizinec ve svém domově. Aby člověk stále mohl něco nového objevit.
Jsou to samozřejmě často směšné banální úvahy. Ale důležité, že jsem jednou začal a už mě to asi nepustí. I když jsem mnohé vynechal. Vlastně v těch nejintenzívnějších obdobích právě člověk nemá čas cokoliv zapisovat. Rozhodně to není kronika života.
Když jsem si teď četl mé dvacetileté já, až jsem si mohl díky té četbě vytvořit k té osobě jakýsi vztah. I ten rukopis je rukopisem trochu jiné osobnosti. Smál jsem se mu. Kdybych takového člověka potkal, štval by mě. Ale zároveň bych mu občas záviděl tu mladistvou naivitu, idealismus.
Člověk má v období studií takovou bezstarostnost. Nemusí myslet na všechny ty pracovní starosti v pozdějším věku. Ale skrz deníky si pak můžeme připomenout své zapomenuté já.
Někdo používá jako deník Facebook. Hodně fotíme, vytváříme si obrazovou paměť našeho života. Ale už se nedá tolik zaznamenat, jakou jsme měli v tu chvíli emoci. Navíc jednoho dne mohou všechny ty záznamy zmizet.
Sociální sítě vám můžou kdykoliv jen tak zrušit účet.
Kolikrát jsem seděl nad prázdnou stránkou a nevěděl, co napsat. Nic mi nepřišlo zajímavý. Možná to může být dalším nezamýšleným blahodárným účinkem deníků. Snažíte se pak více navnímávat věci kolem sebe. Chcete více něco intenzívně zažívat. Aby bylo co zapisovat. Člověk si rozjede takový vnitřní dialog. Pokládá si otázky. Našeho vnitřního partnera musíme nejenom rozmluvit, ale i rozepsat. To chce cvik. Kondici.
Deník je taková truhla pamětihodností. Na spoustu odžitého a řečeného bych už zapomněl. Takhle si to tam uschovám. Když něco napíšeme rukou, hlava si to skrze propojení hemisfér pak daleko více fixuje. Tak jsem si tedy v těchto zasněžených dnech otevřel tu truhlu a probírám se v ní. Je dobré psát si deníky. Stejně je dobré se k nim vracet.
Fejeton pro Reflex 03/2021