Fotografie textu Klec na prase
foto:

Klec na prase

„To je ale kus hovada!“ slyším řezníka, jak na mě nadává do telefonu v domnění, že už jsem zavěsil. Je pátek, půl desáté večer, ráno v osm se má vařit voda na svini a já mu volám, že nemůžu sehnat klec na prase, pro které si mám k němu večer právě dojet. Celý život pořád něco organizuju a občas se dopustím vědomého prohřešku, že vše naplánuji jen na 80 %. Aby se dal prostor improvizaci. Lidé kolem mě to milují. Zvláště když stojí utrmáceni po třiceti kilometrech túry s batohy před zhasnutou farou, kde se má spát, a nikde nikdo.
Ale na sobotní zabijačku se mi hodně věcí sehnat podařilo: kalafunu, necky, trojnožku na pověšení, špejle, pařák, harmonikáře Pepíčka, co hrával Hrabalovi, a dalších asi třicet věcí. Jen na jednu jsem zapomněl – klec pro prase. A shánějte si ji v pátek o půl desáté večer. Obvolal jsem deset lidí z okolních vesnic, nikdo takovou věc už nemá. Začal jsem se smiřovat s myšlenkou, že si asi v sobotu uděláme veganskou zabijačku z krup a tofu. 
Nakonec volá nasranej řezník, se kterým jsem si myslel, že si vykáme: „Tak okamžitě přijeď, tu klec mám.“ Zapřáhnu vozejk a nabírám řezníka. Vypráví, jak už dvacet sedm let zabíjí a vstává ve dvě ráno do práce. Spát chodí v šest. Zabíjel od medvědů v Rusku po soby ve Finsku. Jedeme krokem v husté tmě vesničkami, až zastavíme před ruinostatkem. Volá kamarádovi, že jsme na místě. Ten je v sousední vesnici na pivu, má v sobě prý jenom až neuvěřitelných šestnáct piv a třicet panáků.
Během tří minut přijede, otevře bránu a můžeme klec nakládat. Jenže madla přečuhujou přes hranu, tíha prasete by je ohnula. Musíme to něčím podložit. Je půl jedenácté večer, zamlžený, zablácený dvůr, tma. Řezníkův kamarád v opravdu dobré náladě bez rozvahy bere do ruky třímetrový trám a nese jej k cirkulárce, svítíme mu mobilem. Šmátrá po zapínání, řev jak sviňa, a cvak, kousek trámku padá k zemi, pak další, vypíná. Ufff. Ruce můžou odřídit tohoto hodného člověka zpátky k rozpitému stolu. 
Klec bychom tedy měli, teď jedeme do jiné vesnice pro prase. Je půl dvanácté, všichni jsou skutečně nadšení. Známý řezníka, co chová prasata, nastartuje traktor, naplní nám klec prasetem a vidlicí nám ji nandá na vozejk. Happy end, při kterém si připadám, jako bych se ocitl na drogovém překladišti v osmdesátkách, a čekám, odkud vykoukne Sagvan Tofi. 
No řekněte, kde byste jinak přišli k takovým zážitkům, kdybyste všechno dopředu do puntíku naplánovali? 

Fejeton pro Reflex 08/2019