Pospolitost. Po dlouhé době jsem ji potkal. Na Rybovce. Lidé se sejdou a polohlasem prozpěvují známé „Hej mistře, vstaň bystře“. Hřejí je kožichy, svařák, oheň. Na přídavek všichni z plných plic až křičí: „Narodil se Kristus Pán.“ Společné zpívání. Posuzuji vyspělost kultury, ne kolik mají mrakodrapů či hyperloopů, ale na dvou daleko důležitějších věcech: jídlo v obyčejných hospodách (u nás svíčková z prášku, gumové maso a zalepující knedlíky) a nakolik se zpívá. Zdá se mi, že se u nás zpívá málo. V ’89. k nám přišla svoboda, ale nějak k ní nepřibalili pospolitost. Bavil by mě obraz, kdy se v Poslanecké sněmovně odehrává Rybovka a poslanci společně svorně zpívají. Ale to neudělají, protože by řekli, že je to šaškárna. Ale co je šaškárna a co normalita, že?
Ale víte co? To, že mě tento obraz díky tomuto fejetonu napadl, tak já jej příští Vánoce v té sněmovně uspořádám. Uvidíme, kolik se připojí poslanců. Díky tomu, že vám prsty na klávesnici něco vyťukají, tak pak jdete a uskutečníte akci. Stále se divím, jak kreativita a imaginace fungují.
Asi cítíte, že prostor nějakého zapadlého kostelíčku v Sudetech je prostorem promodleným. Stejně tak na místě vraždy se stavěly smírčí kříže, protože zde mohl umrlec strašit. Do každého prostoru se obráží paměť veškerého dění a do prostoru sněmovny je prosáknuto tolik konfliktů a prázdných řečí, které sice k demokracii patří, ale možná není od věci jej jednou za čas trochu vánočně vygruntovat. Vygruntovat společným zpíváním Rybovky.
Ono, už když uspořádáte koncert mimo vymezený prostor koncertního sálu nebo kulturáku, tak hudba a její vnímání vyzní úplně jinak. Přeznačení významů. Ivan Vyskočil hovořil o zrušení rampy, bariéry mezi jevištěm a divákem.
A ještě o jednom obraze sním. Že by se v městě, kde žiji, vytvořilo místo, kde by každý den hořel oheň (neznám člověka, který nemiluje dívat se do ohně). Věčný oheň, kde byste si mohli po 365 dnů v roce zakoupit špekáček a opéci si jej či dostat do ruky horkou bramboru z popela jak z Ladových obrázků. Ale především by tam byly kytary a zpívalo by se.
Jasně že taky brečím, když Ledecká dojede zlatá. Jasně že jde také o určitý druh pospolitosti, jen o trochu instantnějšího rázu. Obyčejná Rybovka pod mostem nebo na střeše, kruh ohně, kytary, zpívání lepší.
Ale víte co? To, že mě tento obraz díky tomuto fejetonu napadl, tak já jej příští Vánoce v té sněmovně uspořádám. Uvidíme, kolik se připojí poslanců. Díky tomu, že vám prsty na klávesnici něco vyťukají, tak pak jdete a uskutečníte akci. Stále se divím, jak kreativita a imaginace fungují.
Asi cítíte, že prostor nějakého zapadlého kostelíčku v Sudetech je prostorem promodleným. Stejně tak na místě vraždy se stavěly smírčí kříže, protože zde mohl umrlec strašit. Do každého prostoru se obráží paměť veškerého dění a do prostoru sněmovny je prosáknuto tolik konfliktů a prázdných řečí, které sice k demokracii patří, ale možná není od věci jej jednou za čas trochu vánočně vygruntovat. Vygruntovat společným zpíváním Rybovky.
Ono, už když uspořádáte koncert mimo vymezený prostor koncertního sálu nebo kulturáku, tak hudba a její vnímání vyzní úplně jinak. Přeznačení významů. Ivan Vyskočil hovořil o zrušení rampy, bariéry mezi jevištěm a divákem.
A ještě o jednom obraze sním. Že by se v městě, kde žiji, vytvořilo místo, kde by každý den hořel oheň (neznám člověka, který nemiluje dívat se do ohně). Věčný oheň, kde byste si mohli po 365 dnů v roce zakoupit špekáček a opéci si jej či dostat do ruky horkou bramboru z popela jak z Ladových obrázků. Ale především by tam byly kytary a zpívalo by se.
Jasně že taky brečím, když Ledecká dojede zlatá. Jasně že jde také o určitý druh pospolitosti, jen o trochu instantnějšího rázu. Obyčejná Rybovka pod mostem nebo na střeše, kruh ohně, kytary, zpívání lepší.
Fejeton pro Reflex 02/2019