Asi za tři měsíce by měl stovku. Josef Xaver Kobza. Pohřeb se konal jen v malém počtu. Dělal faráře v Písku. Měli ho tam všichni moc rádi. Naplánovala se na únor zádušní mše v den jeho stých narozenin. To bude asi hodně plný kostel. Bylo to trochu smutné, že se nás tam mohlo sejít jenom pár.
Na jeho životě se dají učit dějiny dvacátého století. Pocházel z vesnice ve východních Čechách. Vyučil se holičem. V jedenadvaceti se rozhodl stát se knězem. Jenže byl v roce čtyřicet dva nasazen na nucené práce do Reichu. Po válce pokračoval v teologickém studiu, jenže přišel čtyřicátý osmý. A klasika, byl poslán k pomocným technickým praporům. Tam jej z něčeho obvinili, hrozilo mu deset let, dali mu jen dva. Tři měsíce strávil na samotce. A to si pochvaloval, měl tam prý hodně času na modlitbu. Pak nedostal souhlas a dělal holiče. Vysvěcen byl až ve svých padesáti. Ve dvaceti se pro něco rozhodnete, ale až za třicet let to zrealizujete. Opravdu vysněný život může pro někoho začít až v padesáti. Takže nikdy není pozdě.
V šestaosmdesáti se zranil a odešel do domova pro vysloužilé kněze. Tam až do devadesáti osmi sloužil mše svaté. Byla to jeho posila. Neustále hovořil v humoru. Prý: „Otče, jak se máte?“ – „Ále, to víte, další stovka přede mnou.“ Nebo: „Já už asi neumřu.“ – „Jak to? – „No, vždyť se říká, že po devadesátce se málo umírá.“ – „Sníh, ten je chytrej, toho vždycky něco napadne.“
On nebyl nějaký zvláštní intelektuál nebo buřič. Prostě prostý venkovský farář. Akorát ve městě. Ale tou prostotou byl pro všechny odzbrojující. Jednou se na faru vloupali zloději. Protože vstával vždy velmi brzo a modlil se, tak je na chodbě překvapil. A protože si myslel, že jsou to dělníci, bezelstně jim řekl: „Pojďte dál. Dáte si kafe, kluci?“ A zloději utekli.
Začal jsem za ním jezdit, když mi bylo osmnáct. Čítával jsem tehdy nadšeně Raisovy Zapadlé vlastence, Jindřicha Šimona Baara. Vesnický román devatenáctého století. Kráčel jsem přes most v Písku s tímto, již tehdy starým člověkem s kostkovanou šálou, přihrblým postojem, skřípavým a šibalským hlasem. Než jsme jej přešli, zastavila nás většina lidí a každý si chtěl s panem farářem trochu poklábosit. Byl jsem hrdý, že znám někoho takového.
Nikdy jsem ho neslyšel si stěžovat. Nikdy nenadával na komunisty, válku. Všechno bral tak, že mu to Pánbůh dává do cesty. A on to s humorem musí přijmout.
Fejeton pro Reflex 47/2020