Každý potřebuje ke svému povolání nějaké pracovní nástroje. Instalatér hasák, myslivec flintu a traktorista traktor. Můj výrobní prostředek jsou schůzky. Osobní. Jsem trochu svůdce. Svádím totiž lidi, abychom spolu něco vymysleli a uskutečnili. A o to jsem právě přišel. Mám to prý vykonávat z domova a virtuálně.
Schůzky si totiž dávám leckdy jen tak. Aniž bych po tom člověku něco chtěl. A ono z toho ale často stejně něco vzejde. Důležité je prostředí. Když se potkám s někým v nějaké zasedačce s amorfní atmosférou, u popíjení mattonky toho moc nevymyslíme. Jako kavárník ani nemám moc rád kavárny. Člověk se dostane do nějakého asociativního hovoru. Začnete větu, ani nevíte proč. Pak se trochu zadrhnete a po chvíli vás ten druhý nějakým slovem nebo gestem popostrčí a vymáčknete se. No a v kavárně se vás mezitím přijde servírka zeptat: „Máte všechno?“ Nejradši bych jí v tu chvíli zlostně odvětil: „Měl jsem. Než jste nás přerušila.“ Ale chápu, je to její práce.
V divadle se také pracuje s přející pozorností. Herec cítí na dálku buď podporu, nebo nezájem publika. Podle toho mu to jde. Totéž je ta tvůrčí schůzka. Člověk ze sebe vydá jen tolik, na nakolik má zvídavého a naslouchajícího společníka.
Já se krom procházek nejraději scházím u sebe v ateliéru na střeše Lucerny. Výhledy na věže, střechy, ptáky. Zapálená svíčka na stole. Smířlivá atmosféra klidu. Chápu, že by ji v officech mít nemohli.
Spustilo by to protipožární alarm. Pak člověk může pustit do podkresu vybranou hudbu. Slít krátce vylouhovaný japonský čaj do konviček od Mistra Hanuše.
A pak může přijít ten počáteční hovor s někým, s kým se moc neznáme, třeba na téma, odkud má tak úžasnou koženou brašnu.
Naladíme se na sebe a jsme si navzájem podnětnými posluchači. Díváme se občas do očí, všimneme si občasných rozpaků, řeči těla.
A teď mi řekněte, jak mám tohle všechno provádět přes videohovor. Jsem se chtěl s pár lidmi potkat, většina mi nabídla konferenční hovor.
Párkrát jsem to zkusil. Určitě to může fungovat, když potřebujete jen něco vyřídit. Ale u schůzek, kdy má něco kreativního vzniknout, si to neumím představit. Jedna věc je, že to moc nepodporuje tvořivost.
Potřebujete si ale i především navzájem důvěřovat, když spolu do něčeho jdete. A jak chcete navodit atmosféru důvěry, když se seznámíte po on-linu, kde nemáte možnost si ověřit, jak ten člověk reaguje v normálním mezilidském kontaktu.
Fejeton pro Reflex 46/2020