Tak jsem se dozvěděl, že ten můj červnový prostřený Karlův most může za druhou vlnu koronaviru. Přitom tam lidi seděli jen tak venku. Jet obyčejnou tramvají je rizikovější. Nějak mi přišlo, že to do té doby pasovalo. Lidé byli zdrchaní a myslím, že potřebovali symbol pospolitosti. Ne jim neustále vyhrožovat, aby se báli. V červnu jsme to vymýšleli velmi na poslední chvíli. Dokonce jsme zvažovali, jestli to nenechat na září. Až se lidé vrátí z dovolených. Byl by čas všechno pořádně připravit.
Ještěže jsem to neodložil. Nebylo by nic. Podobně jsme to stihli i s celorepublikovým zpíváním Není nutno se Zdeňkem Svěrákem. Takto vytrénovaní jsme chtěli teď v říjnu reagovat na současná opatření. Ale asi nejsem nějak ve formě. Prymula něco vyhlásil, my na to reagovali. Ale než jsme to stačili zrealizovat, už zase platilo něco jiného. Taková kočka a myš. Ale beru to jako svoji chybu a příště musím být rychlejší. Prymula je vlastně skvělým učitelem. Co se z Prymuly naučíš, to se ti v normálních dobách zúročí mnohonásobně.
Když zakázali zpívat, nebyli jsme asi jediní, kteří se s tím chtěli nějak popasovat. Společně s Bárou Polákovou a Danem Bártou jsme naplánovali koncert na střeše Lucerny, kdy by Bára i Dan pouze četli svoje texty. Jejich kapely by pak píseň odehrály. Jenže se musí obvolat členové kapely, vymyslet název, promovat to celé, aby se zaplatily náklady. Potřebovali jsme alespoň deset dní. Akci jsme nazvali Nezazpíváš!. Chtěli jsme využít této výjimečné situace, která se nebude jen tak opakovat, aby se odehrál koncert zpěváků bez zpěvu. Takový surrealismus. Leč Prymula byl rychlejší a mezitím zakázal nejen zpívat, ale i hrát. Zrušily se veškeré hromadné akce. Nebo jsme si říkali, omezují se akce ve vnitřních prostorách, nemůže se zpívat, ale kina se ještě před pár dny nechala být. Vymysleli jsme promítání na střeše Domu Radost ve spacácích. Lidé fakt přišli. Zalezli si do mumií. My jim dolévali do plecháčků svařák a dívali se všichni na film Jízda. Prostě lední kino. Doslova cool věc. Už jsem si představoval celou zimní sezónu, jak tam budem promítat třeba Sedm statečných v minus pěti. Jenže Prymula zakázal i letní kina.
Pak jsem naplánoval procházku v holínkách potokem Botič. To mi sice nikdo nezakázal, ale přihlásilo se docela málo lidí. A protože byl stejně rozvodněný, musel jsem i tuto akci zrušit.
A pak jsem plánoval pouť po Santiniho kostelích u Plas. V každém kostelíku by se odzpívalo pár písní, někdo by pohovořil o architektuře. Po kopcích by za chůze zpěvák předzpěvoval. Chtěl jsem to maskovat jako náboženskou akci. Ale i ty jsou zakázané a ruším to tedy.
A dnes jsem měl na střeše pány, co létají v balónech. To je přece normální, že se na střechách mrakodrapů budují heliporty. Ale k Lucerně se spíš hodí přistávací plošina pro balóny. Ale to asi uděláme až v létě. Přivážeme ho za zábradlí a v koši bude zpívat třeba nějaký zpěvák. Někdo, kdo umí zpívat hodně vysoko.
Nechci si moc na současnou situaci stěžovat. To dělají všichni. Tak samozřejmě jsem tím postižený značně. Zatím si ale zachovávám dobrou náladu. Toho se bojím, abych o to nepřišel. Potřebuju neustále něco vymýšlet. Něco před sebou hrnout. Pak mi je dobře. Je to asi závislost. Tak možná si teď, když bude všechno zavřené, budu zkoušet vymýšlet akce, které bych udělal, kdybych mohl. Dopodrobna je promyslím, naplánuju. Jen je nezrealizuju. Budu pracovat do šuplíku. Nebo si to alespoň odehraji v mysli a odložím tady do fejetonu.
Fejeton pro Reflex 42/2020