Fotografie textu Co mě kozy naučily
foto:

Co mě kozy naučily

Když jsem si pronajal hrad, hned jsem věděl, že sem musím dát kozy. Nedojím je, plní mi čistě estetickou funkci. Prostě se tady rád dívám na kozy. Na zámcích se z téhož důvodu pořizují pávi. Ty jsem teda také chtěl pořídit. Dokonalá kombinace vysokého a nízkého umění. Ale moc řvou. Nechci tu otravovat sousedy.
Kozama vyšperkovávám hrad. Hoví si majestátně na hradbách jako lvi. Z dálky při soumraku vystupuje temný obrys věže, hradeb a holých větví ještě nezazelenalých stromů. A pak také ostré výčnělky skály, které se občas pohnou. Rohaté tvary. Skalní čerti? Spí tam ve výšce kozy. Milují výšku.
Když vypasou rozlezlý břečťan a šeřík na skále, lezou mi pak přes silnici. I tento obrázek mám moc rád. Auta musí přibrzdit, aby si dámy mohly dojít pro něco dobrého. Připadám si jako v Rumunsku. Že vám chodí přes silnici kozy. Nechávám to tak týden a pak je zavírám do oplocených částí. Tam nastává věčný souboj, kdo s koho. Kozy totiž časem překonají každou bariéru. Každou. Najdete skulinku, zadrátujete ji a ona vyšplhá úplně nepravděpodobně strmou cestou vrchem. Nakonec ale vždy vyhraje koza.
Když mi utekly, vždy jsem je lákal na tvrdý chleba a pak se je snažil chytnout. Mám nemálo odřenin, kdy se mi koza vysmekla a já letěl na zem. Teď mi ale soused poradil banální věc. Že tohle nahánění je nanic. Ať si je prej průběžně učím ke mně chodit na něco a oni pak půjdou za mnou. Do chléva nebo oplocené zahrady. Takové dva přístupy v životě. Buď děláme něco na tlak, na sílu, na rychlý chmat, kdy něco chceme lapit. Anebo si vytváříme prostředí důvěry, kdy k nám ty věci přijdou samy. Takový zenový přístup. Na to druhé chce čas. Což teď za časů koronaviru je.

Fejeton pro Reflex 19/2020