Když jsem si pronajal hrad, hned jsem věděl, že sem musím dát kozy. Nedojím je, plní mi čistě estetickou funkci. Prostě se tady rád dívám na kozy. Na zámcích se z téhož důvodu pořizují pávi. Ty jsem teda také chtěl pořídit. Dokonalá kombinace vysokého a nízkého umění. Ale moc řvou. Nechci tu otravovat sousedy.
Kozama vyšperkovávám hrad. Hoví si majestátně na hradbách jako lvi. Z dálky při soumraku vystupuje temný obrys věže, hradeb a holých větví ještě nezazelenalých stromů. A pak také ostré výčnělky skály, které se občas pohnou. Rohaté tvary. Skalní čerti? Spí tam ve výšce kozy. Milují výšku.
Když vypasou rozlezlý břečťan a šeřík na skále, lezou mi pak přes silnici. I tento obrázek mám moc rád. Auta musí přibrzdit, aby si dámy mohly dojít pro něco dobrého. Připadám si jako v Rumunsku. Že vám chodí přes silnici kozy. Nechávám to tak týden a pak je zavírám do oplocených částí. Tam nastává věčný souboj, kdo s koho. Kozy totiž časem překonají každou bariéru. Každou. Najdete skulinku, zadrátujete ji a ona vyšplhá úplně nepravděpodobně strmou cestou vrchem. Nakonec ale vždy vyhraje koza.
Když mi utekly, vždy jsem je lákal na tvrdý chleba a pak se je snažil chytnout. Mám nemálo odřenin, kdy se mi koza vysmekla a já letěl na zem. Teď mi ale soused poradil banální věc. Že tohle nahánění je nanic. Ať si je prej průběžně učím ke mně chodit na něco a oni pak půjdou za mnou. Do chléva nebo oplocené zahrady. Takové dva přístupy v životě. Buď děláme něco na tlak, na sílu, na rychlý chmat, kdy něco chceme lapit. Anebo si vytváříme prostředí důvěry, kdy k nám ty věci přijdou samy. Takový zenový přístup. Na to druhé chce čas. Což teď za časů koronaviru je.
Fejeton pro Reflex 19/2020