Každý týden se snažím přizpůsobit své přemýšlení o možných aktivitách vládním opatřením. Donedávna se šlo scházet v šesti. Naplánoval jsem tedy sérii diskusních večeří pro šest u mě, na Střeše Lucerny. Vždy jedna oblast a možná proměna oboru a světa, která může nastat v kontextu této krize. Vždy lidé, co k tomu mají co říci.
Mohou chodit dva lidi do přírody. Zatím. Promýšlím tedy, jak dělat kulturu nebo nějakou aktivitu pro dva a venku. Nejen do českých měst jsme umístili za posledních pár let asi dvacet Poesiomatů. Takových trubek, co vypadají jako výdechy z metra a je tam tlačítko a můžete si navolit jednu z dvaceti básní. Na každém místě jiní básníci. Promýšlím tedy vylepšení nápadu. Vybrali bychom místa v krajině, třeba nějaký bezlesý kopec v Českém středohoří, a tam zasadili tu rouru. Máme verzi na kliku, kterou se až vernovsky dá vyrobit elektrický pohon. Podobně jako u gramofonu.
Pod kopcem Radobýl je prý zakopána obrovská německá továrna. Tam by to vypadalo jako periskop nějaké zapomenuté schované ponorky. Na každé místo bychom vybrali nějaký, ne nutně básnický text, který je spjat s oním místem. Trval by maximálně minutu. Načetl by jej například David Vávra. Byly by to takové posilovače genia loci. To místo by nám pomohlo více vnímat ta slova a ta slova by nám zase pomohla více vnímat ono místo. Nikde nic a v přírodě kontrastní industriální zakopaný výdech z útrob země. Jako by tam promlouval hlas onoho místa. Naslouchalo by se doslova tomu místu. To místo by mluvilo.
Je to sice atrakce pro dva, ale za ten den by mohla mít třeba tisíce diváků a posluchačů. Víc než v Národním. Tak musím se nějak zabavit. Než to stihneme zrealizovat, stejně asi zakážou vycházení a budu se muset zaměřit na aktivity jen na svém dvorku. Anebo se konečně zastavím a přestanu vymýšlet nějaké aktivity a budu si jen číst a být sám se sebou.
Fejeton pro Reflex 44/2020