Na hradě Pirkštejn jsme uspořádali koncert. Asi čtrnáct mladých talentů z různých zemí odehrálo Beethovenovu Eroiku, Rejchu a jednu židovskou modlitbu. Do poslední chvíle jsme ladili, jestli se část koncertu odehraje pod kaštanem. Pršelo, tak jsme připravili horní místnost.
Do oken jsem natrhal luční kvítí. Pódium se vytvořilo bez vyvýšení uprostřed místnosti. Diváci utvořili kruhy kolem hudebníků. Ze tří oken hudbu dobarvoval déšť a tekoucí potok. Závěrečná část, která se již hrála za tmy u svíček, se odehrála na chodbě. Lidé seděli na zemi, záda měli umaštěná od barokní omítky. Snad se jim hudba nesmazatelně vryla pod kůži. Nebo alespoň na saka.
A přijel po roce i Bohdan Holomíček. Pro mě nejlepší český fotograf. První fotku pořídil asi v pěti letech u vánočního stromku. A od té doby fotí. Všechno. Byl snad u všeho podstatného. A traduje se, že se umí být v jednu chvíli na třech místech najednou. Ale jak mu táhne na osmdesátku, tak zpomaluje. Ale i tak tenhle nezmar přijede přes půlku republiky a pak jde k ránu spát do své felicie. Od sedmdesátých let fotil Havla a celý disent. Je odborníkem na skupinky. Umí se vždy tak zakřenit, něco zamumlat, rozhodit stylizované výrazy tváří a pak to v pravou chvíli cvaknout.
Když začal fotit, vyfotilo se na celém světě za rok asi dvě miliardy fotek. Dnes je to víc než 14 triliónů. Řeklo by se, že fotografové vymřou. Každý, kdo má slušný mobil, je fotograf přece. Jenže ono musíte umět nejenom ty věci dobře vyfotit, ale i být ve správnou dobu na správném místě. A pak mít ještě svoje grify.
Bohdan má třeba namalovaný malíček, takže se nejde nepousmát, když vidíte bělovlasého vousatého muže, který se schová za fotoaparát a ze tmy vykukuje červený nehet. Takhle on umí lstivě vyloudit přirozený výraz.
Přinesl nám fotky z loňska. Vytištěné. To už nikdo nedělá. Všichni si je jen přeposílají, ale nikdo vám je na papíře nedá. Samozřejmě si okamžitě jdu kupovat tiskárnu na fotky a jdu Bohdana napodobit.
Jen teď nevím, jak budu moci normálně kráčet tou chodbou. Normální chodba. A my zažili její přeměnu v koncertní sál. Nějak jsme ten prostor posvětili. Ty zdi si to budou pamatovat. A pamatovat si to budou i ty papírové fotky od Bohdana. Ty tady taky nějaký ten pátek budou. Kdežto fotky ukryté v pamětech telefonů a počítačů, ty časem zmizí.
Do oken jsem natrhal luční kvítí. Pódium se vytvořilo bez vyvýšení uprostřed místnosti. Diváci utvořili kruhy kolem hudebníků. Ze tří oken hudbu dobarvoval déšť a tekoucí potok. Závěrečná část, která se již hrála za tmy u svíček, se odehrála na chodbě. Lidé seděli na zemi, záda měli umaštěná od barokní omítky. Snad se jim hudba nesmazatelně vryla pod kůži. Nebo alespoň na saka.
A přijel po roce i Bohdan Holomíček. Pro mě nejlepší český fotograf. První fotku pořídil asi v pěti letech u vánočního stromku. A od té doby fotí. Všechno. Byl snad u všeho podstatného. A traduje se, že se umí být v jednu chvíli na třech místech najednou. Ale jak mu táhne na osmdesátku, tak zpomaluje. Ale i tak tenhle nezmar přijede přes půlku republiky a pak jde k ránu spát do své felicie. Od sedmdesátých let fotil Havla a celý disent. Je odborníkem na skupinky. Umí se vždy tak zakřenit, něco zamumlat, rozhodit stylizované výrazy tváří a pak to v pravou chvíli cvaknout.
Když začal fotit, vyfotilo se na celém světě za rok asi dvě miliardy fotek. Dnes je to víc než 14 triliónů. Řeklo by se, že fotografové vymřou. Každý, kdo má slušný mobil, je fotograf přece. Jenže ono musíte umět nejenom ty věci dobře vyfotit, ale i být ve správnou dobu na správném místě. A pak mít ještě svoje grify.
Bohdan má třeba namalovaný malíček, takže se nejde nepousmát, když vidíte bělovlasého vousatého muže, který se schová za fotoaparát a ze tmy vykukuje červený nehet. Takhle on umí lstivě vyloudit přirozený výraz.
Přinesl nám fotky z loňska. Vytištěné. To už nikdo nedělá. Všichni si je jen přeposílají, ale nikdo vám je na papíře nedá. Samozřejmě si okamžitě jdu kupovat tiskárnu na fotky a jdu Bohdana napodobit.
Jen teď nevím, jak budu moci normálně kráčet tou chodbou. Normální chodba. A my zažili její přeměnu v koncertní sál. Nějak jsme ten prostor posvětili. Ty zdi si to budou pamatovat. A pamatovat si to budou i ty papírové fotky od Bohdana. Ty tady taky nějaký ten pátek budou. Kdežto fotky ukryté v pamětech telefonů a počítačů, ty časem zmizí.
Fejeton pro Reflex 29/2020