Za pět minut osm večer mi volá kamarád, že prý mají u mě v pražské kavárně Café Neustadt rezervovaný salónek a že tam někdo je. Byl jsem nedaleko, tak jsem tam zaběhl.
Venku čeká skupinka asi dvaceti lehce rozpačitých lidí. Scházejí se tam občas na uzavřené debaty. Jsou to konzervativci. Barmanky daly omylem do salónku dvě rezervace. Jdu tedy vyjednávat. Ptám se té skupiny, jež tam seděla, když bych jim objednal nějaké drinky zadarmo, jestli by jim nevadilo se přemístit do sousední kanceláře. Že došlo k omylu. Oni, že prý stejně už pomalu končí. Tak sláva. Situace vyřešena.
Jen se ještě pro zajímavost zeptám, o čem že tam schůzují, jestli můžu vědět. Prý je to zakládající frakce ultralevicového seskupení DiEM25, které založil bývalý řecký ministr financí Janis Varufakis. Tak to byla vtipná situace. Ve dveřích se vymění dvě naprosto rozdílné názorové frakce. Usadil jsem konzervativce a šel na pivo s pocitem, že mi dělá radost, že mohu hostit lidi různých názorů.
Podobné protnutí světů jsem zažil před lety v mém vršovickém Café V lese. Anarchista Jakub Polák mi jednoho dne navrhl, že by ze sklepa pod kavárnou udělal další prostor pro koncerty. V zadním salónku si sbíječkou vytvořil metr na metr díru a po žebříku tam vždy sešel a celý den tam něco boural a odnášel suť a staré uhlí. Měl šedivé vlasy a vousy. Když vyšel nahoru na svačinu a turka, byl ještě šedivější.
Jednou v zadní místnosti rokovali pražští surrealisté. Vlastně také takoví anarchisté. V průběhu schůze tam vejde anarchista Polák a poprosí je, jestli by odsunuli pohovku, na níž seděli. Pod ní odklopí desku a sešplhá dolů jak do nějaké tajné místnosti. A tak zatímco surrealisté pijí kávu a debatují na téma „všechnu moc imaginaci“, tak dole o čtyři metry níž anarchista kutá reálný underground pro alternativní kulturu. A tak to mám rád.
Kavárna je veřejným prostorem, otevřeným komukoliv. Nedávno přece řešil Ústavní soud, že dal za pravdu hoteliérovi, který nutil ruské turisty podepsat, že nesouhlasí s anexí Krymu. Jakmile začneme lustrovat názory hostů, je to konec. Kavárna je právě otevřeným prostorem, z něhož nikoho nevyhazujeme, ale naopak otevřeně o čemkoliv diskutujeme a klidně se i přeme.
Venku čeká skupinka asi dvaceti lehce rozpačitých lidí. Scházejí se tam občas na uzavřené debaty. Jsou to konzervativci. Barmanky daly omylem do salónku dvě rezervace. Jdu tedy vyjednávat. Ptám se té skupiny, jež tam seděla, když bych jim objednal nějaké drinky zadarmo, jestli by jim nevadilo se přemístit do sousední kanceláře. Že došlo k omylu. Oni, že prý stejně už pomalu končí. Tak sláva. Situace vyřešena.
Jen se ještě pro zajímavost zeptám, o čem že tam schůzují, jestli můžu vědět. Prý je to zakládající frakce ultralevicového seskupení DiEM25, které založil bývalý řecký ministr financí Janis Varufakis. Tak to byla vtipná situace. Ve dveřích se vymění dvě naprosto rozdílné názorové frakce. Usadil jsem konzervativce a šel na pivo s pocitem, že mi dělá radost, že mohu hostit lidi různých názorů.
Podobné protnutí světů jsem zažil před lety v mém vršovickém Café V lese. Anarchista Jakub Polák mi jednoho dne navrhl, že by ze sklepa pod kavárnou udělal další prostor pro koncerty. V zadním salónku si sbíječkou vytvořil metr na metr díru a po žebříku tam vždy sešel a celý den tam něco boural a odnášel suť a staré uhlí. Měl šedivé vlasy a vousy. Když vyšel nahoru na svačinu a turka, byl ještě šedivější.
Jednou v zadní místnosti rokovali pražští surrealisté. Vlastně také takoví anarchisté. V průběhu schůze tam vejde anarchista Polák a poprosí je, jestli by odsunuli pohovku, na níž seděli. Pod ní odklopí desku a sešplhá dolů jak do nějaké tajné místnosti. A tak zatímco surrealisté pijí kávu a debatují na téma „všechnu moc imaginaci“, tak dole o čtyři metry níž anarchista kutá reálný underground pro alternativní kulturu. A tak to mám rád.
Kavárna je veřejným prostorem, otevřeným komukoliv. Nedávno přece řešil Ústavní soud, že dal za pravdu hoteliérovi, který nutil ruské turisty podepsat, že nesouhlasí s anexí Krymu. Jakmile začneme lustrovat názory hostů, je to konec. Kavárna je právě otevřeným prostorem, z něhož nikoho nevyhazujeme, ale naopak otevřeně o čemkoliv diskutujeme a klidně se i přeme.
Fejeton pro Reflex 11/2020