Zážitky s mými milými spolubydlícími. To bylo nervů a vzájemného slaďování. Ještě teď se sám sobě směju, jak jsem se drásal tím, že jeden kamarád vůbec nekupoval na společný záchod toaleťák. Když došel, tak jsem ho musel dokoupit já. Druhá strana nikdy. Pokoušel jsem se tedy o jeho výchovu. Schválně jsem nový nekoupil a vždy si na záchod nosil tajně z pokoje svůj. Doufal jsem, že ho to trkne. Bohužel nic. Není mi teda známo, jak tu situaci řešil.
Šlo mi přece o spravedlnost. Je potřeba se střídat v kupování toaleťáku. Po několika diskusích kamarád teda konečně koupil jedno balení. Ale bohužel pořídil ten nejlevnější, řezavý. Já kupoval ten měkký. Nebo nádobí. Společná kuchyň, chcete si udělat vajíčka a vaše pánvička, kterou jste si přivezli od vašich, je úplně zaschlá od jiných vajíček. Poprosíte spolubydlícího, jestli by si ji laskavě neumyl. Už to je trochu trapné, že musíte prudit. A on ten teflon začne drbat drátěnkou. Jako by ostří nože přejíždělo z jedné strany vašich zad na druhou. Úplně to na té pánvičce cítíte, že ji to musí strašně bolet. Dále byly všude po bytě hrnky s lógrem od kafe, který už plesnivěl. Když jsem ho donutil, aby si je umyl, tak lógr nevysypal do koše, ale do dřezu a pak se ucpal odpad a neodtékala voda. Do čištění odpadu se nikomu nechtělo.
Šlo mi přece o spravedlnost. Je potřeba se střídat v kupování toaleťáku. Po několika diskusích kamarád teda konečně koupil jedno balení. Ale bohužel pořídil ten nejlevnější, řezavý. Já kupoval ten měkký. Nebo nádobí. Společná kuchyň, chcete si udělat vajíčka a vaše pánvička, kterou jste si přivezli od vašich, je úplně zaschlá od jiných vajíček. Poprosíte spolubydlícího, jestli by si ji laskavě neumyl. Už to je trochu trapné, že musíte prudit. A on ten teflon začne drbat drátěnkou. Jako by ostří nože přejíždělo z jedné strany vašich zad na druhou. Úplně to na té pánvičce cítíte, že ji to musí strašně bolet. Dále byly všude po bytě hrnky s lógrem od kafe, který už plesnivěl. Když jsem ho donutil, aby si je umyl, tak lógr nevysypal do koše, ale do dřezu a pak se ucpal odpad a neodtékala voda. Do čištění odpadu se nikomu nechtělo.
Nebo chlupy ve sprchovém koutě. Ten kamarád byl strašně chlupatý a pouštěl chlupy. Vždycky jsem si musel tu vaničku vyčistit. Což bylo nechutné. To mě dopalovalo. Dělo se to už poněkolikáté a já to v sobě dusil. Protože, jak říct kamarádovi, kterého máte jinak rádi, že by si po sobě měl uklízet chlupy. Vřelo to ve mně. Kypělo. Až jsem mu tam jednou nechal cedulku: „Tomáši, můžeš si prosím po sobě uklízet ty chlupy?“ Bylo mi trapně. Napsal jsem to. Nalepil na dvířka ve sprše. A pak dělal jakoby nic. Jako bych to ani nenapsal já. Asi nějaký anonym. A když jsme se potkali v kuchyni, tak se bavili, kam jdeme večer na pivo. Neslušelo se pošpiňovat náš vztah něčím tak nízkým jako řešení chlupů ve sprchové vaničce. Měl jsem ho jinak rád a vážil si ho. Tohle byla nějaká část jeho osobnosti, kterou jsem se snažil přehlížet.
Je zvláštní, jak si některé věci neumíme upřímně říct. Že nám něco vadí.
Proto se píšou anonymy do výtahů, na nástěnky v panelácích. Jde o vašeho souseda, ale vám je blbé mu něco říct přímo do očí. Tak jsem si ulevil postěžováním. Ale vím, že by třeba podobnou stať mohl napsat i někdo o spolubydlení se mnou. Rád se tím jednou pobavím.
Fejeton pro Reflex 22. února 2022.