Fotografie textu Kostel bez střechy
foto: Kaple sv. Jana Nepomuckého, Loreta

Kostel bez střechy

Feng-šuej formuluje pravidla pro ideální dům. Nevím, jestli se formulují pravidla pro ideální práci, ale někdy mám pocit, že ji mám fakt dokonalou. Baví mě hlavně ta nepředvídatelnost. 
V úterý se konečně po půl roce ozvali z Českého Krumlova. Že by se se mnou potkali ohledně Poesiomatu. Domluvili jsme se hned na čtvrtek ráno. Tak to vezmu přes Šumavu, jsem si řekl. Musím stejně pátrat po nějakých opuštěných kostelech. S Česko-německým fondem budoucnosti jsem si vymyslel, že na sedm takových míst umístíme Poesiomaty na kliku a tam budou třeba úryvky z Boží duhy od Durycha nebo Klostermanna. Nebo třeba jen zvuky kravských zvonců či štěkajících psů, které tam před pár desítkami let byly slyšet a už nejsou.
Někdo jezdí na výlet po vyhlášených restauracích z Hejlíkovy Gastromapy. Mně by se líbila podobná mapa s recenzemi opuštěných kostelů. Něco na způsob webu znicenekostely.cz. Jsem katolík. Mám rád samozřejmě normální kostely. Ale tyhle zničené, často bez střechy, jsou neméně působivé.
Vyrazil jsem tedy na 17. listopadu směr Šumava a zastavil se u Klatov u Lorety Týnce. Uprostřed lesů, nikde nic, jen kaple a místo střechy kruh nebe. Vršek obvodových zdí rozdírají břízky. Skrz průhled jsou vidět i další stromy. Vyvracuju hlavu na jednu z nejkrásněji malovaných kleneb, co jsem kdy viděl. Tam putovat někdy a přespat. To by bylo ranní probuzení.
Po cestě volám kamarádovi, co zná dobře Novohradky, jestli nezná někoho podobného ze Šumavy. Poslal mi kontakt na jiného kamaráda. Ten mě odkázal na jeden pár v Prášilech. Adam a Eva. Starají se tam o jeden zbořený kostel. Zavolal jsem tedy cizímu člověku na svátek, a jestli se tam za dvě hodiny mohu stavit. Souhlasil. To jsem ani nečekal. Adam je architekt a ze svého domu má výhled hned na vyhrabané základy kostela. V šedesátých letech se ze zrušeného kostela stal výčep a přístřešek pro dobytek. V sedmdesátých jej odstřelili do vzduchu. Ještě před deseti lety tam byla louka. Odhrabávání zdí kostela prý docela sjednotilo vesnici. Spousta lidí přiložila ruku k dílu. Bylo tam práce jako na kostele.
Mezi zdmi se občas koná mše svatá a svatby. Se svou ženou, která založila taneční školu Duncan centre, tam uspořádali i taneční modlitbu. Staří byli důmyslní. Osa kostela směřuje přímo do středu asi dvě stě metrů vzdáleného bývalého hřbitova. Urbanismus měli báječně vymyšlený. V kostele byli jako děti pokřtěni. Pak jako staří směřovali na hřbitov. Pan Adam navrhl novou část, kde se může pohřbívat, a také kapli. A k mé radosti nemá střechu. Prý to vzniklo tak, že si to starosta sumíroval a furt mu to finančně nevycházelo. Poprosil Adama, jestli by se nedalo někde ušetřit. Tak té pohřbívací kapli nedodělali střechu. A to mám rád. V kapli jsou na desce napsáni všichni pohřbení Němci i Češi ze zmizelých náhrobků. Tak alespoň nebudou zapomenuti. Stavba byla před měsícem dokončena. Kolem kaple čeká nový, krásný hřbitov na onoho šťastlivce, který jej jako první svým pohřbem pokřtí.
V červenci na pouť ke sv. Prokopovi je naplánováno slavnostní vysvěcení stavby i nového pohřebiště. Sejdou se tam místní, kteří tomu fandí. Možná i ti, kdo tomu nefandí. Možná potomci těch pohřbených Němců. Všichni pod jednou střechou. Teda pod jednou nestřechou. A třeba dojde k určitému smíření.

Fejeton pro Reflex 47/2021