Američtí prezidenti prý mají speciální poradce přes pohádky a mytologii. Radí jim, kam si stoupnout, když pronášejí zásadní projev. Proto tehdy Obama nehovořil někde u Karlova mostu. Vypadalo by to, že je v podřízené roli někde dole pod Hradem. Svůj projev pronášel naopak seshora z Hradu a pod ním se rozprostíralo stověžaté město.
Zadívat se na Pražský hrad a dojmout se u toho je kýč. Když tam ještě zapadá slunce, je to superkýč. My k tomu na Střeše Lucerny přidali přecházejícího provazochodce a Rumburak Jirka Lábus k tomu západu přečetl Andersenovu pohádku Pastýřka a kominíček.
Při výrobě betlémů na malých vesnicích se toto inscenované divadýlko s malovanými figurkami myslivce i kominíka často zasazovalo do toho konkrétního místa. Ježíšek se nenarodil u Jeruzaléma, ale v sousední vsi. „Však je tam také namalovaný ten náš kostel.“ Stejně tak zasadil Jiří Trnka příběh těch dvou zamilovaných porcelánových figurek na pražské střechy. Schouleny do sebe vyhlížejí ten daleký a širý svět. Dívají se na katedrálu a Pražský hrad. Sídlo a hrob českých králů. Jedinečné skloubení moci duchovní i politické. Po jedenáct staletí. Kdo tohle má, přátelé?
Někdy se dělají i živé betlémy. Figurky ožijí v podobě obyčejných lidí. Tak jsme se i my pokusili rozpohybovat tento příběh za přispění laputykářů, tanečníků, koz a pianisty Iva Kahánka. Jen jsme teda nemuseli malovat kulisy, jakože se příběh odehrává v Praze. Někdo nám je už namaloval.
Celý život žasnu a stále nechápu, jak něco vůbec vzniká. Není to tak, že se ráno probudíte a máte v hlavě přesně vytvořenou podobu nějakého nápadu. Spíš se dva lidi potkají, vzájemně si sednou a už to pak lítá. A tak jsem se potkal s režisérem Viktorem Taušem. Já jsem někdy děsnej sólista. Nerad se podřizuju. Ale pak by některé věci nebyly. Kolikrát jsme byli odmítnuti. Vyhodili nás dveřma, ale my vlítli tematicky komínem.
Nejenom že jsme si vymysleli tohle inscenování pohádky ze střech. Oslovili jsme drze Českou televizi, jestli by se to celé nedalo odvysílat jako speciální vydání Večerníčku. Trochu bláznivý nápad, u kterého jsme si nedávali moc šanci na úspěch. A ono to vyšlo. Možná i to je dobrá metodika práce. Přepísknout nápad. Stejně jako s prostřeným Karlovým mostem. Navrhnout něco, co by ani nikoho nenapadlo o to požádat. A možná ona drzost rozhodí onen systém, který by jinak takové věci potřeboval připravovat třeba dva roky.
A nakonec to krásně vyšlo na poslední den prázdnin, kdy má Déčko své sedmé narozeniny. Chápete to? Ta znělka, při níž se nám dětem vyplavoval jakýsi neutuchající hormon štěstí a doteď si jej vybavujeme. Počítal jsem vždycky počet těch listů, které vyhodil. Tak po této znělce běžel náš díl Pastýřka a kominíček.
Ten nápad vznikl před čtyřmi lety, kdy se Ivan Havel zadíval na střechy a podotkl, že by bylo hezké, kdyby tam byly takové chodníčky pro kominíčky. Tato imaginace, že v realitě můžete vidět víc, než je, mně dlouhou dobu vrtala hlavou. Ony chodníčky rozpracováváme v lávky mezi domy, a že je prostor střech přirozeným prostředím pro výskyt kominíčků, to jsme se právě pokusili zrealizovat tímto Večerníčkem.
Z postřehu pana Havla si odnáším, že je třeba snít. Představovat si. Nechat si o některých věcech zdát. Jakmile se už něco uhnízdí v mysli, lze pak nadchnout třeba i celou Českou televizi a majitele sousedních domů a zlanařit je pro to, aby se po padesáti pěti letech přerušilo vysílací schéma Večerníčku a odvysílal se tento děj, tento sen.
Fejeton pro Reflex 36/2020