Zase jsem prošvihl oslavu devátého výročí otevření své první kavárny Café V lese v pražské Krymské ulici. Ze dne na den jsem se tehdy proměnil z ležérního kavárenského povaleče na kavárníka.
Asi od patnácti se vás neustále tetičky ptají: Co chceš jednou dělat? Nikdy jsem nepochopil, jak někdo může v raném věku vědět, co chce vystudovat. Jedna malá náhoda či našeptnutí anděla strážného vás v patnácti leckdy předurčí na celý život. Děti doktorských rodičů jdou na medicínu, jiné na učitele. Pak je tu nemalá skupina lidí, do níž patřím i já, která to pořádně neví doteď. Už devět let znám alespoň směr – kavárny a oživování mrtvých míst.
Až do třiceti jsem to ale nevěděl. Ella Fitzgeraldová prý v pěti letech viděla někde zpívat v kabaretu zpěvačku, chtěla být jako ona a šla si za svým snem. Já se neustále vyptával okolí, ať mi poradí.
Jednou mi jeden kamarád řekl zenovou větu: „Ať dělám to, co vlastně už dělám.“ A tak jsem si rozpomínal, co je jednotícím motivem mého života, a došlo mi, že rád hostím lidi. Pořádal jsem různé bytové mejdany, tančírny, koncerty a poutě do Reynkova Petrkova. Nikdy mě nenapadlo, že by se z těchto aktivit mohlo stát povolání. Na otřepanou otázku jsem začal odpovídat, že si chci otevřít kavárnu.
Začal jsem projíždět nebytovky na stránkách Sreality. Nakonec mi opravdu jeden kamarád dohodil prostor na Vinohradech v domě svého tatínka. Rozjeli jsme kolaudaci, vymýšleli název (to je přece nejdůležitější), sháněli peníze a výtvarníky na interiér. Půl roku jsem nemluvil o ničem jiném. Byl jsem přešťasten.
Jenže jsem celoživotní lajdák na smlouvy. Nesnáším je číst a důvěřuji lidem, že se nějak domluvíme. Stále se nějak odkládalo podepsání smlouvy s majitelem domu. Jednoho dne bylo domluveno, že to dotáhneme, že zaplatím kauci a vše bude stvrzené. A on si to po půlroce příprav rozmyslel. Největší trapas. Musel jsem říci nasmlouvaným barmanům, provozním, scénografům, že vše padá. Sebevědomí na dně.
Mým celoživotním koníčkem je ale ustávat prohry. Mohl bych si otevřít workshop, jak se naučit prohrávat. Uražené ego je velkým hnacím motorem. Věděl jsem, že musím rychle najít jiné místo, jinak budu za věčného mluvku. A tak se za pár měsíců založilo Café V lese, které funguje dodnes.
Fejeton pro Reflex 32/2019