Rád se převlékám. Jenže to jde jenom
o masopustu, jinak vypadáte jako úchylák. Jako čtenář Bachtinovy knihy
Lidová kultura středověku v tom asi vidím víc, než je. Tehdy se obyčejní
lidé mohli spontánně projevit, aniž za to byli potrestáni. Říkalo se,
co se říkat nemá.
Baví mě víc ta cesta Prahou, kdy teprve jedete do šichty. V tramvaji vzbuzujete podivný dojem. Na jeden masopust před třinácti lety jsem vybral starý kočárek a protézu. Doplnil to starými kufry, rádiem, co chytá jen Prahu, pejzovitými vousy, kulatými brýlemi, kloboukem, náprsními hodinkami a byl jsem žid jak vyšitej. Na kočárek jsem připevnil i poznávací značku: hebrejský název Šalom – pokoj.
Kočárek samozřejmě poutal pozornost. Dojaté postarší dámy se mi svěřovaly, že je v podobném vozili jako malé.
Masopust na Baráčnické rychtě dopadl bezvadně. Skončil ale nezvykle brzy, a tak jsme se ještě vydali s kouzelníkem, poustevníkem, šaškem a s čekistou po kočičích hlavách nahoru na Hrad na ples Katolické teologické fakulty. Měli to pojaté jako maškarní barokní, tak jsme si říkali, že tam zapadneme. Suverénně jsem vjel se svým kočárkem, zaharampáděným kufry a zbytky převleků, do sálu zaplněného tancujícími barokními katolíky.
Ihned přiletěla slečna pořadatelka a: „Promiňte, co tady děláte?“ A se svým kolegou mě násilím vylifrovali ven. Antisemiti!
Vysvětloval jsem jim (já jako žid), že jsem normální katolík. Že všichni jsme katolíci. Že dnešní den masopustu je vlastně křesťanským svátkem, že je v řádu věci přijít na katolický večírek konaný v den masopustu v převlecích. Hlavní pořadatel s kloboukem, pavím pérem, bílých punčocháčích a střevících na nás: „Musíte pochopit, že tohle není maškarní ples, nýbrž ples katolické fakulty.“
Povolal poblíž postávající skupinku zjevných šermířů, oblečených do mušketýrského: „D’Artagnane! Chop se své služby a vyveď ony pány!“ Byl to urostlý chlap, přistoupil k také celkem urostlému Richardu čekistovi (v černém děsivém kabátě a černých brýlích) a hrudí se dotýkal jeho hrudi a tváří takřka jeho tváře. „Nejste tady zváni, vypadněte!“ Náš nezaleknuvší se čekista na něj: „Na shledanou? Já myslel, že se říká sbohem.“
Nakonec jsme se tam po chvíli stejně dostali. Jako jeden z posledních jsem se vydal pozdní nocí směr Lazarská, kde jezdí noční tramvaje. Domů jsem to měl daleko. Konečně přijíždí ta moje, chci nastoupit, ale dveře se nějak neotvírají. Klepu na okno a tramvaják suverénně kývá hlavou, že prý kočárek jenom s dítětem.
Vlastním tělem a kočárkem jsem bránil tramvaji v cestě a vyjednávali jsme. Říkám mu: „Tak mi to ukažte v jízdním řádu.“
Lidé začali být kvůli zdržení naštvaní. Teprve po dvaceti minutách, kdy tramvaj měla odjet (a spolu s ní šest dalších, které čekaly za ní) přiběhla městská policie a žida odvedla. Že prý jsou na mé straně, ale že to opravdu nejde.
Zpožděné tramvaje konečně vyjíždějí, ale ouha – za rohem jak naschvál vykolejila protijedoucí tramvaj a zablokovala na dalších 20 minut celou trasu. Přibližuji se tedy místu nehody a od jiného tramvajáka zjišťuju, že kočárek, na němž jsou věci, nesmí do tramvaje. Vzal jsem tedy harampádí pod ramena a poprosil jednoho chlapce, aby mi můj slavný kočárek pomohl vnést do té mé padesát dvojky, která měla čtyřicet minut zpoždění. Nic netušící hodný chlapec jej popadl, ale když byl uprostřed dveří, zlá postava tramvajáka začala pomstychtivě zavírat dveře. Protáhl se svírajícími dveřmi a vtom řidič přišlápl plyn a cukem se rozjel, až se i sedící spící bezdomovci zapotáceli.
Já se hřejivě usadil, věda, že mám vyhráno. V pět se utrápený žid konečně dostal domů. Na podobné ústrky si za ta staletí už trochu zvykl.
Baví mě víc ta cesta Prahou, kdy teprve jedete do šichty. V tramvaji vzbuzujete podivný dojem. Na jeden masopust před třinácti lety jsem vybral starý kočárek a protézu. Doplnil to starými kufry, rádiem, co chytá jen Prahu, pejzovitými vousy, kulatými brýlemi, kloboukem, náprsními hodinkami a byl jsem žid jak vyšitej. Na kočárek jsem připevnil i poznávací značku: hebrejský název Šalom – pokoj.
Kočárek samozřejmě poutal pozornost. Dojaté postarší dámy se mi svěřovaly, že je v podobném vozili jako malé.
Masopust na Baráčnické rychtě dopadl bezvadně. Skončil ale nezvykle brzy, a tak jsme se ještě vydali s kouzelníkem, poustevníkem, šaškem a s čekistou po kočičích hlavách nahoru na Hrad na ples Katolické teologické fakulty. Měli to pojaté jako maškarní barokní, tak jsme si říkali, že tam zapadneme. Suverénně jsem vjel se svým kočárkem, zaharampáděným kufry a zbytky převleků, do sálu zaplněného tancujícími barokními katolíky.
Ihned přiletěla slečna pořadatelka a: „Promiňte, co tady děláte?“ A se svým kolegou mě násilím vylifrovali ven. Antisemiti!
Vysvětloval jsem jim (já jako žid), že jsem normální katolík. Že všichni jsme katolíci. Že dnešní den masopustu je vlastně křesťanským svátkem, že je v řádu věci přijít na katolický večírek konaný v den masopustu v převlecích. Hlavní pořadatel s kloboukem, pavím pérem, bílých punčocháčích a střevících na nás: „Musíte pochopit, že tohle není maškarní ples, nýbrž ples katolické fakulty.“
Povolal poblíž postávající skupinku zjevných šermířů, oblečených do mušketýrského: „D’Artagnane! Chop se své služby a vyveď ony pány!“ Byl to urostlý chlap, přistoupil k také celkem urostlému Richardu čekistovi (v černém děsivém kabátě a černých brýlích) a hrudí se dotýkal jeho hrudi a tváří takřka jeho tváře. „Nejste tady zváni, vypadněte!“ Náš nezaleknuvší se čekista na něj: „Na shledanou? Já myslel, že se říká sbohem.“
Nakonec jsme se tam po chvíli stejně dostali. Jako jeden z posledních jsem se vydal pozdní nocí směr Lazarská, kde jezdí noční tramvaje. Domů jsem to měl daleko. Konečně přijíždí ta moje, chci nastoupit, ale dveře se nějak neotvírají. Klepu na okno a tramvaják suverénně kývá hlavou, že prý kočárek jenom s dítětem.
Vlastním tělem a kočárkem jsem bránil tramvaji v cestě a vyjednávali jsme. Říkám mu: „Tak mi to ukažte v jízdním řádu.“
Lidé začali být kvůli zdržení naštvaní. Teprve po dvaceti minutách, kdy tramvaj měla odjet (a spolu s ní šest dalších, které čekaly za ní) přiběhla městská policie a žida odvedla. Že prý jsou na mé straně, ale že to opravdu nejde.
Zpožděné tramvaje konečně vyjíždějí, ale ouha – za rohem jak naschvál vykolejila protijedoucí tramvaj a zablokovala na dalších 20 minut celou trasu. Přibližuji se tedy místu nehody a od jiného tramvajáka zjišťuju, že kočárek, na němž jsou věci, nesmí do tramvaje. Vzal jsem tedy harampádí pod ramena a poprosil jednoho chlapce, aby mi můj slavný kočárek pomohl vnést do té mé padesát dvojky, která měla čtyřicet minut zpoždění. Nic netušící hodný chlapec jej popadl, ale když byl uprostřed dveří, zlá postava tramvajáka začala pomstychtivě zavírat dveře. Protáhl se svírajícími dveřmi a vtom řidič přišlápl plyn a cukem se rozjel, až se i sedící spící bezdomovci zapotáceli.
Já se hřejivě usadil, věda, že mám vyhráno. V pět se utrápený žid konečně dostal domů. Na podobné ústrky si za ta staletí už trochu zvykl.
Fejeton pro Reflex 09/2020