Připadám si občas jako podvodník. Začalo to před dvanácti lety, kdy jsem si přivydělával jako herec v reklamách. Za den se dalo vydělat třeba pětadvacet tisíc. Ač nevystudovaný herec, hrál jsem třeba roli milence nebo šíleného profesora. Už tehdy mi někteří spolučekající, vystudovaní herci na castingu, vyčítali, že jim beru práci. Ať si jdu dělat svůj obor. Jenže já jakožto nedostudovaný politolog a teolog, jenž má dokončenou jenom maturitu, a to v září a za tři čtyřky a jednu trojku, jsem neměl vytyčenou svoji profesi.
Pak jsem si otevřel kavárny, ačkoli nemám hotelovku, která by mě naučila, jak se dělá marketing, ani ekonomku, s níž bych si uměl vytvořit na začátku „finanční plán“. Nesnášel jsem takhle přemýšlet. To byl další fake, tvářil jsem se, že jsem kavárník, a doteď neumím popsat rozdíl mezi arabikou a robustou. Bavilo mě spíš seznamovat lidi navzájem a skrze interiér, hrající hudbu a program vytvářet atmosféru.
Pak jsem začal psát do Reflexu fejetony, kdy jsem po středoškolských slohovkách a odbytých zápiscích do deníku sepsal jen jeden masopustní zážitek na blog Františky Jirousové. A najednou bych si byl schopen dát na vizitku fejetonista.
No a teď další podvod. Od tohoto týdne budu moderovat svůj každotýdenní pořad ze Střechy Lucerny na on-linu Reflexu. Žádné studio, ale venkovní terasa. Jeden podnětný host, k tomu zcizující momenty například cvičící jogínky za námi či pasoucí se moje kozy, kterým jsem udělal výlet z venkova. Nikdy jsem nemoderoval. Ale člověk je vhozen do vody a musí nějak plavat. Skvělý hnací motor. Nebo se říká „průzkum bojem“.
Miluju Chestertonovu knihu Klub podivných živností. Členem tohoto starého londýnského klubu se mohl stát pouze ten, který si na své živobytí vydělává něčím, čím si ještě nikdo nikdy nevydělával. A pozorujeme v příběhu člověka vlastnícího Agenturu pro romantiku a dobrodružství, která vytváří na zakázku v životě dramatické situace, o nichž dotyčný neví, že jsou připravené. Vzpomínáte na film Hra s Michaelem Douglasem? Občas se mi dějí takové věci, že podezírám své přátelé, jestli to celé na mě nenarafičili.
A tak bych rád docházel do Klubu lidí, co dělají věci, které nevystudovali. Do Klubu diletantů, fušerů a nekompetentních. Samozřejmě u operace srdce a stavění baráku bych doporučil spíše vystudovaného medika a architekta. Je ale spousta druhů činností, kdy je „nekompetentnost“ celkem žádoucí. Jasně že je třeba povolání spisovatele práce jako každá jiná. Spisovatel Haruki Murakami nejezdí po žádných čteních, ráno si jde zaběhat a celý den píše a píše. Jedině tak se může stát mistrem oboru.
Anebo máte smůlu (nebo štěstí), že jako Jan Hanč prožijete padesátá léta v ČKD, vaši přátelé spisovatelé objíždějí svět a projídají tučné honoráře a za celý život vám nikdo nevydá ani jednu věc. Píšete jen pro sebe a pro věčnost. Musíte.
Mě spíše baví tyto okrajové postavy, samoukové žijící reálný život třeba taxikáře nebo prodavačky v Tesku a navnímají si každodenní situace. Třeba z toho jednou vydají knihu, jež nebude splňovat nároky klasické povídky, ale bude plná života.
Fejeton pro Reflex 22/2019