Fotografie textu Hledání osudové ženy
foto: Hledání pracovního parťáka

Hledání osudové ženy

Seděl jsem nedávno bezradně na zahradě a zoufal si, že opět nemám parťáka na všechny ty piana, šachy, Poesiomaty, Hostiny na Karlově mostě. Kavárny a střechy mám celkem dobře zajištěný. Ale ty veřejnoprostorový aktivity ne. Málo s kým nám fungovala chemie. Už jsem si kolikrát říkal, že to je možná signál, že to nemám dělat. Říkám si, že je asi problém ve mně. Mě baví něco vymyslet, udávat tomu tón. Ale ta drobná operativa, to už nezvládám. Řešit autorská práva k básním, druh samolepicí fólie na šachy, počet zatočení kliky, aby se vyrobila elektřina.
Když něco vyzkoušíte třeba osmkrát a pokaždé to nevyjde, tak se každého nového pokusu dost bojíte. Zůstává ve vás syndrom, že vás i ten další pes chce kousnout. Asi je hledání pracovního parťáka podobné jako hledání osudové ženy. Na rovinu přiznávám, že raději pracuji se ženami. Nejsem žádný feminista, ale ženy jsou prostě lepší. A hlavně máme protikladné polarity. Nesoutěžíme spolu.
Takže se ve mně nahromadila zoufalost, že opět nikoho nemám. Myslím, pracovně, že nikoho nemám. Zoufalství je první krok k nějakému pohybu. Zalil jsem si zelený čaj, pozoroval slábnoucí slunce. A na papír si napsal velkým písmem, jak tedy najít toho pravého. Pomáhá mi si to takto polopatisticky napsat a tím pádem uvědomit. Psal jsem si všechny možné způsoby, jak někoho najít. Zkoušel jsem si zkusmo představit, že bych oslovil někoho sympatického v tramvaji. Jestli náhodou by nechtěl změnit práci.
Naštěstí na tyhle zoufalosti nedošlo. Zavrhl jsem i inzeráty na faceboocích. Tam se všechno ztratí. A sepsal jsem apelativní esemesku a s oslovením „Milý Karle“ ji rozposlal na asi sto padesát kontaktů. Zabere to slušných pár hodin. Popsal jsem, jak by ten člověk (myslel jsem ženu, ale nemohl jsem to napsat, protože by to bylo nekorektní) měl vypadat. A jestli v jeho okolí někdo takový není. A záhy mi začaly chodit nadějné zprávy s tipy.
Jedna známá mi ale překvapivě odepsala, že jako hledám někoho, kdo to za mě odedře a já pak přijdu k hotovýmu a slíznu mediální slávu. Psala to až vyčítavě, co si to jako dovoluju. Moc jsem to nepochopil. Asi už mám v krvi hodně zažrané pravičáctví. Vycházím z toho, že jsem jakýsi podnikatel. Mám nápad, vizi. Oslovím na to člověka, kterému zaplatím předem domluvenou odměnu. On udělá věci tak, abychom s tím byli spokojeni. Já riskuji, že se na to na konci dne neseženou peníze a platím to ze svého. A pak se omlouvám, ale ačkoliv si vážím vykonané práce, tak to považuji za svůj projekt.


Fejeton pro Reflex 41/2021