Kamarád nasadil vysokou laťku v organizování
narozenin. Nevím, jak na tohle budu reagovat. Oba máme rádi staré
turecké budapešťské lázně, Király, jedny z nejstarších, jdou zanedlouho
do rekonstrukce. Výjimečně je teď umožňují pronajmout soukromě na večer.
Až je opraví, už to nebude ono. Tak jsme tam odjeli na velmi neobvyklou
oslavu narozenin.
Přijel i slovenský vinař Zsolty, který nám naléval
do plastových pohárků svá zakalená naturální vína. Všude pára. Sem tam
spadne sražená kapka páry z kupole rovnou do kalíšku. Mísí se tam chuť
vína, sirné vody, vlhkého vzduchu. Do toho nám přišel zahrát jeden
muzikant v plavkách na saxofon.
Takhle si představuju, že vypadal antický Řím. Lázně byly taková římská kavárna. Tam se kuly pikle a diskutovalo se. Možná se onen zázrak, že se v Řecku v krátké době zjevil Sókratés, Platón a Aristotelés, dá vysvětlit, že bylo vytvořeno vhodné prostředí. To pak člověka napadají věci, které by ho jinak nenapadly. I Zsolty říká, že své víno nevyrábí. Že jen vytváří podmínky, aby se ty věci staly. A nejde vždy odhadnout, jak výsledek dopadne. Jen vytvářet prostředí pro tvorbu.
Na etiketě vín by se mělo jasně označovat, k čemu se hodí. Jasně že tam najdeme, že se doporučuje třeba ke zvěřině nebo k rybám. Jako se určité víno páruje k určitým pokrmům, mělo by se určité víno párovat ještě k určitým místům a určitým činnostem.
Bylo by tak víno určené k hovoru s přítelem v lázních. Víno chodící k pomalým procházkám. Víno hádací (nedávno jsme se u jednoho vína krásně pohádali o mariánský sloup). Víno, které se pije venku u ohně na svatojánskou noc. Víno svlékací. Kdy se člověk tomu druhému úplně odhalí. Víno, u něhož vznikají nápady...
Zsolty říká, že dělá víno s fantazií. Aby si u toho člověk něco vybavil. Něco uměl popsat. Nedávno dovezl do Japonska své víno Rozaliu a dojatě mu říkali, že u toho pití cítili čas. A že se jim chtělo plakat. Japonci, no.
Poezie je z řeckého poiésis – tvorba. Není omezené jenom na slova. I poctivá výroba vína může být poezií. Stejně tak je poezií způsob pití vína. A nakonec i volení slov, jak o tom víně hovoříme.
A pak je ještě jedna poezie. Krabicová Poezie bílá a Poezie červená.
Takhle si představuju, že vypadal antický Řím. Lázně byly taková římská kavárna. Tam se kuly pikle a diskutovalo se. Možná se onen zázrak, že se v Řecku v krátké době zjevil Sókratés, Platón a Aristotelés, dá vysvětlit, že bylo vytvořeno vhodné prostředí. To pak člověka napadají věci, které by ho jinak nenapadly. I Zsolty říká, že své víno nevyrábí. Že jen vytváří podmínky, aby se ty věci staly. A nejde vždy odhadnout, jak výsledek dopadne. Jen vytvářet prostředí pro tvorbu.
Na etiketě vín by se mělo jasně označovat, k čemu se hodí. Jasně že tam najdeme, že se doporučuje třeba ke zvěřině nebo k rybám. Jako se určité víno páruje k určitým pokrmům, mělo by se určité víno párovat ještě k určitým místům a určitým činnostem.
Bylo by tak víno určené k hovoru s přítelem v lázních. Víno chodící k pomalým procházkám. Víno hádací (nedávno jsme se u jednoho vína krásně pohádali o mariánský sloup). Víno, které se pije venku u ohně na svatojánskou noc. Víno svlékací. Kdy se člověk tomu druhému úplně odhalí. Víno, u něhož vznikají nápady...
Zsolty říká, že dělá víno s fantazií. Aby si u toho člověk něco vybavil. Něco uměl popsat. Nedávno dovezl do Japonska své víno Rozaliu a dojatě mu říkali, že u toho pití cítili čas. A že se jim chtělo plakat. Japonci, no.
Poezie je z řeckého poiésis – tvorba. Není omezené jenom na slova. I poctivá výroba vína může být poezií. Stejně tak je poezií způsob pití vína. A nakonec i volení slov, jak o tom víně hovoříme.
A pak je ještě jedna poezie. Krabicová Poezie bílá a Poezie červená.
Fejeton pro Reflex 10/2020