Uspořádal jsem na hradě Pirkštejn slavnost k připomenutí padesáti let od smrti Jacka Kerouaka. Měkké západní slunce, z děr vylezly máničky, kaštan, místo pódia prostor pod mostem, každých pět minut se scenérie trochu proměnila.
Jak to, že první kniha po mládežnické literatuře a Vinnetouovi bylo úplně náhodou Kerouakovo Na cestě? Vždyť jsem mohl sáhnout po úplně jiné knize a třeba bych byl úplně někým jiným. A kdybych ji nestihl přečíst do dvaceti, asi už by mě pak tak neuchvátila. Zcela oddaně a polopaticky následuji své hrdiny. Začal jsem okamžitě jezdit po Evropě stopem, abych byl jako on. Až teď mi bylo osvětleno, že toho Kerouac v knize zas tolik nenastopoval. Vždycky na toho stopa jde, nikdo ho moc nevezme, vrátí se k tetičce pro peníze a jede pak autobusem nebo vlakem. Ale viděl jsem v tom, co jsem vidět chtěl.
Pozval jsem asi deset básníků. Každý něco promluvil, něco přečetl. Osobní přítel Allena Ginsberga Josef Rauvolf připomněl, že Kerouac psal bez jakýchkoliv omezení a bloků. Prostě co ho napadlo, tak psal. Takový proud vědomí. Což jako příklad převzalo nemálo pseudopisálků. Magor se prý jednou ptal mladého básníka, proč něco napsal. „Protože jsem to tak cejtil.“ – „Na to ti seru, co cejtíš, mě zajímá, co si myslíš.“ Takže proud vědomí ano, ale musíme vědět, jestli na to máme.
Odpoledne pokračovalo kombinací čtení Kerouakových haiku a představení jazzové kapely. Stejně jako se některé víno páruje k jídlu, tak jazz a bee-bop k němu jde famózně. Program zakončil ostravský básník Ivan Motýl, jenž řval své verše, složené převážně z názvů ostravských ulic, dolů do vesnice. Jestli tam někdo vykopával cibuli, musel si říkat, že se na hradě usídlila parta bláznů.
A ještě jedna věc mě při přípravě akce překvapila. Jeden z oslovených básníků odmítl přijet. Prý je Kerouac šovinistický, antisemitský macho a prý je v programu málo žen. Napsal jsem mu, že samozřejmě budu rád, když mi dá nějaké tipy na renomované básnířky, které alespoň nějak Kerouac ovlivnil. Je to blbý, ale je prostě méně básnířek než básníků. Prozaiček je docela dost.
Ale už by z toho mohlo být téma, že ženy diskriminuji. Nejvíc jsem se pobavil, když onen zmíněný básník napsal: „Pokud se ukáže jako problém najít dost básnířek na akci, problém může být spíš s Kerouakem samotným než s nimi.“
Jak to, že první kniha po mládežnické literatuře a Vinnetouovi bylo úplně náhodou Kerouakovo Na cestě? Vždyť jsem mohl sáhnout po úplně jiné knize a třeba bych byl úplně někým jiným. A kdybych ji nestihl přečíst do dvaceti, asi už by mě pak tak neuchvátila. Zcela oddaně a polopaticky následuji své hrdiny. Začal jsem okamžitě jezdit po Evropě stopem, abych byl jako on. Až teď mi bylo osvětleno, že toho Kerouac v knize zas tolik nenastopoval. Vždycky na toho stopa jde, nikdo ho moc nevezme, vrátí se k tetičce pro peníze a jede pak autobusem nebo vlakem. Ale viděl jsem v tom, co jsem vidět chtěl.
Pozval jsem asi deset básníků. Každý něco promluvil, něco přečetl. Osobní přítel Allena Ginsberga Josef Rauvolf připomněl, že Kerouac psal bez jakýchkoliv omezení a bloků. Prostě co ho napadlo, tak psal. Takový proud vědomí. Což jako příklad převzalo nemálo pseudopisálků. Magor se prý jednou ptal mladého básníka, proč něco napsal. „Protože jsem to tak cejtil.“ – „Na to ti seru, co cejtíš, mě zajímá, co si myslíš.“ Takže proud vědomí ano, ale musíme vědět, jestli na to máme.
Odpoledne pokračovalo kombinací čtení Kerouakových haiku a představení jazzové kapely. Stejně jako se některé víno páruje k jídlu, tak jazz a bee-bop k němu jde famózně. Program zakončil ostravský básník Ivan Motýl, jenž řval své verše, složené převážně z názvů ostravských ulic, dolů do vesnice. Jestli tam někdo vykopával cibuli, musel si říkat, že se na hradě usídlila parta bláznů.
A ještě jedna věc mě při přípravě akce překvapila. Jeden z oslovených básníků odmítl přijet. Prý je Kerouac šovinistický, antisemitský macho a prý je v programu málo žen. Napsal jsem mu, že samozřejmě budu rád, když mi dá nějaké tipy na renomované básnířky, které alespoň nějak Kerouac ovlivnil. Je to blbý, ale je prostě méně básnířek než básníků. Prozaiček je docela dost.
Ale už by z toho mohlo být téma, že ženy diskriminuji. Nejvíc jsem se pobavil, když onen zmíněný básník napsal: „Pokud se ukáže jako problém najít dost básnířek na akci, problém může být spíš s Kerouakem samotným než s nimi.“
Fejeton pro Reflex 42/2019