… no přece topení dřevem v kamnech. Co se týče tělesných požitků, se mu zdatně vyrovná. Vnitřní oheň vášně a reálný v kamnech – neodlučitelní bratři.
Konečně skončilo rozjuchané a bezstarostné léto a nastává blaženství každodenního rozdělávání ohně v hradní kuchyni Pirkštejna, který mám na pár let pronajatý. Tolik těšení. Miluju probouzení, kdy zachumlán do tří peřin vyskočím do hezkých šesti stupňů pokojové teploty, vlezu pod ledovou sprchu a naštípu si třísky. Pak škrtnu sirkou, zapálím naloupanou březovou kůru a vztáhnu prokřehlé dlaně kousek nad rozžhavenou plotnu. Taju. Choulím se k teplu domova.
Sice si pokoj zařizuji ve stylu Zapadlých vlastenců 19. století, přiznávám se však k jedné nepatřičnosti – používám oranžovou fiskarsku. Když ona tak dokonale tne, rozsekává lehce, pěkně po vláknech, tvrdá polínka. Mohl bych sekat ohmataným topůrkem po dědovi, image je image, ale moc bych se mordoval.
Někdy si dám práci a ohřívám na kamnech kastrol studánkové, sudějovské vody na japonský čaj. Jestli pochybujete o rozdílu mezi kohoutkovou z rychlovarky, připravím slepou degustaci.
V Praze mi neustále hraje podkresově hudba. Na venkově mám zapnuté Rádio Kamna – stanice tlumeného hučení, syčení, pukání, vrzajících vrátek a občasného prosmýknutí meluzíny, které doplňuje tikot a odbíjení pendlovek. Proč si ještě pouštět konceptuální hudbu? Existuje Slow TV, dlouhé záběry na hořící oheň nebo tekoucí vodopád. Možná bych mohl připevnit zesilovací mikrofony a nabízet jako podkres lidem do města – Slow Radio. Ten klidný zvuk formuje úplně jiný tok myšlenek a představ.
Nevěřím moc, že se dá ve studeném open space místnosti se zářivkami vymyslet kloudný nápad. Lidi málo důvěřují, že na prostoru záleží. Aleš Roleček popisuje některé funkcionalistické domy, že se tam musely plánovat koncentráky.
V bytě pootočíš kohoutem u radiátoru a je teplo. Bereš to jako samozřejmost, ani si toho nevážíš. Je to jen další položka, za kterou zaplatíš složenku. Baví mě nesnadnost, překonávání zimy, při němž se musíš přičinit.
Často si do Prahy přivezu zapomenutou šmouhu od přikládání na ukazováčkovém kloubu. Znamínko. Sním o zamilování do dívky, kterou potkám v centru Prahy, jež bude podobně označkovaná, a navíc bude vonět kouřem, ne cigaretovým.
Tělo si pamatuje, po statisíce let byl oheň posvátnou součástí života. To nejde nahradit radiátorem.
Konečně skončilo rozjuchané a bezstarostné léto a nastává blaženství každodenního rozdělávání ohně v hradní kuchyni Pirkštejna, který mám na pár let pronajatý. Tolik těšení. Miluju probouzení, kdy zachumlán do tří peřin vyskočím do hezkých šesti stupňů pokojové teploty, vlezu pod ledovou sprchu a naštípu si třísky. Pak škrtnu sirkou, zapálím naloupanou březovou kůru a vztáhnu prokřehlé dlaně kousek nad rozžhavenou plotnu. Taju. Choulím se k teplu domova.
Sice si pokoj zařizuji ve stylu Zapadlých vlastenců 19. století, přiznávám se však k jedné nepatřičnosti – používám oranžovou fiskarsku. Když ona tak dokonale tne, rozsekává lehce, pěkně po vláknech, tvrdá polínka. Mohl bych sekat ohmataným topůrkem po dědovi, image je image, ale moc bych se mordoval.
Někdy si dám práci a ohřívám na kamnech kastrol studánkové, sudějovské vody na japonský čaj. Jestli pochybujete o rozdílu mezi kohoutkovou z rychlovarky, připravím slepou degustaci.
V Praze mi neustále hraje podkresově hudba. Na venkově mám zapnuté Rádio Kamna – stanice tlumeného hučení, syčení, pukání, vrzajících vrátek a občasného prosmýknutí meluzíny, které doplňuje tikot a odbíjení pendlovek. Proč si ještě pouštět konceptuální hudbu? Existuje Slow TV, dlouhé záběry na hořící oheň nebo tekoucí vodopád. Možná bych mohl připevnit zesilovací mikrofony a nabízet jako podkres lidem do města – Slow Radio. Ten klidný zvuk formuje úplně jiný tok myšlenek a představ.
Nevěřím moc, že se dá ve studeném open space místnosti se zářivkami vymyslet kloudný nápad. Lidi málo důvěřují, že na prostoru záleží. Aleš Roleček popisuje některé funkcionalistické domy, že se tam musely plánovat koncentráky.
V bytě pootočíš kohoutem u radiátoru a je teplo. Bereš to jako samozřejmost, ani si toho nevážíš. Je to jen další položka, za kterou zaplatíš složenku. Baví mě nesnadnost, překonávání zimy, při němž se musíš přičinit.
Často si do Prahy přivezu zapomenutou šmouhu od přikládání na ukazováčkovém kloubu. Znamínko. Sním o zamilování do dívky, kterou potkám v centru Prahy, jež bude podobně označkovaná, a navíc bude vonět kouřem, ne cigaretovým.
Tělo si pamatuje, po statisíce let byl oheň posvátnou součástí života. To nejde nahradit radiátorem.
Fejeton pro Reflex 47/2018