Tak jsme s panem velvyslancem Kmoníčkem odhalili v newyorském Greenwich Village žlutou trubku, ze které se line poezie. Velvyslanec pronesl projev, požehnal nám a jel řešit s rozvědkou Afghánistán.
Rozmístili jsme již po světě takovýchto poeziomatů, neboli Poetry jukeboxů, asi 12. Nás děti v osmdesátkách děsně bavilo pouštět z restauračního jukeboxu Bartošovou a Hložka. Mohli jste se na chvíli stát nikým nevoleným dýdžejem, který ovládá atmosféru osazenstva. Tahle obsese mi asi zůstala.
Klademe lidem do cesty snad laskavé překážky – třeba piano na Hlaváku, kde si zdatný hráč hravě podmaní čekající obecenstvo a vlaky vám ujíždějí a ujíždějí. Tak to vlastně vzniklo, říkal jsem si, co dalšího po pianech by mohlo způsobit, že člověk odbočí z rutinní cesty.
Teskním po věcech z dětství – oranžové telefonní budky, nádražní válce a amplióny pro hlášení místního oblastního výboru. Původně jsem chtěl pouštět básně právě z těchto opuštěných žlutých tlampačů místního rozhlasu. Dávat nevyužívaným věcem nový smysl, a tím je zachránit před kontejnerem.
Nakonec jsme zvolili antivandal verzi – trubku z Ferony, která splývá s podobnými výdechy z metra. Vevnitř vždy 20 básní, které souvisejí s daným místem, a pravidlem je, že jsou to přímo nahrávky samotných básníků. Člověku to může připadat, že někde dole v jiné rovině města, v undergroundu, dlí básníci a pouze pro něj samého odříkávají svá tesaná slova.
Říká se, že New York je lakmusový papírek, co uspěje zde, uspěje v celém světě. Čtyři roky jsem sem proto jezdíval a se svou bídnou angličtinou jak prodejce zázračných vysavačů nesměle nabízel: „Good project, poetry in public space, do you want it?“
Někdo si pořizuje nóbl auto, já si pořídil tuhle hračku, která mě stála už půl miliónu. O peníze nejde, spíše to byla na začátku totální misson: impossible, umístit něco na Manhattanu do veřejného prostoru. Prý to jde snadněji i v Moskvě.
Abych ale ono otevření ještě něčím podpořil, nechal jsem si od kamarádky scénografky Péti vytvořit kostým chodícího Poetryjukeboxmana. Vždycky jsem miloval, jak se spořádaný občan Wayne převlékne v tajné skříni do podoby Batmana a pak jde napravovat svět.
Místo napínacích lan jsem ve své masce měl připevněný na hrudi červený čudlík, který spustí z megafonu jednu z básní. Bylo docela úspěchem, že mě s tím pustili do letadla. V dřevěném kufříku odhalený hardware, červené a černé kabely, zapojené do nemalé baterie, dvě dlouhé hliníkové tyče. Vysvětlení, že s tím jen budu chodit po Washington Square Parku, je úplně neuklidnilo.
Nakonec jsem se vydal velmi pomalým, soustředěným krokem do newyorského Central Parku. To, jak se pohybovat, jestli být vážný, či se povzbudivě usmívat, jsem si právě testoval.
Vždycky jsem se rád dával s cizími lidmi do řeči. Jenže ono to ne úplně vždy jde. Převlek mi to konečně umožnil. Desítky lidí se zastavovaly, mačkaly tlačítko. Krása. Poezie dnes asi už moc lidí nezajímá, netiskne se zdaleka v desetitisícových nákladech. Přesto bych ji rád kladl lidem do cesty jako jemnou překážku, se kterou se musí nějak konfrontovat.
A jako všechno má svůj upgrade, třeba jednou pošleme takové převleky do světa, někoho přemluvíme, ať v tom chodí po parcích, a až jej to nebude bavit, ať předá štafetový převlek dalšímu člověku. Džípíeskou budeme sledovat jejich pohyb. Doporučil bych to jako terapii mnohým manažerům a lidem, co si zakládají na své vážnosti.
Máte nějaký podobný nápad? Rád zkonzultuji či pomohu: ondrej.kobza@email.cz
Fejeton pro Reflex 44/2018