Občas se mě lidé zeptají, co nového na hradě. Říkám: Zaplaťpánbůh nic. Tady plyne čas pozvolněji, melancholicky. Hlavně o Vánocích. Občas hraju takovou hru. Vzpomínat na věci, obrazy, které se mi od té doby, co se udály, nikdy nevybavily. Přenést kameru svého současného já zhruba o třicet pět let dříve a pátrat s ní v paměti.
Jsou to především křížaly, které babička sušila v troubě kamen na statku. Od té doby jsem nejedl lepší. Byly podobně scvrklé jako její ruce. Byli chudí, a tak si sušili kůrky od chleba. A nakrájené jsme je pak cumlali. Laskomina. Nebo jsme si hráli s čtyřcentimetrovými kuřátky. Mlýnkem jsme jim namleli proso a v krabici od bot je krmili. Zahřívala je tam stovková žárovka. Špatně naladěným rádiem, které povětšině kvíkalo, jsme poslouchali Hajaju. Jo a taky nás bavilo drtit kosti pro slepice takovým železným ozubeným přístrojem.
Babička měla ve světnici krucifix. Dětským rozumem jsem se snažil chápat, že na něm visí tentýž Ježíšek, kterého jsme vyhlíželi na Štědrý den. Byl prý pohřbený u nás v Ústí nad Orlicí v kostele. Jsem si říkal, jaké štěstí, že leží zrovna v našem městě. Moc jsem to nechápal, ale když to říkala babička?
Další obraz jsou postele s pelestí. Nočník pod postelí. Do kadibudky na dvorku bylo v zimě daleko. Na plotně melta. Večer s babičkou poklízení prasat. Zavření slepic. Opatrné sekání třísek na podpal. Já vím, že to zní jak z Babičky. Asi sedlácký geny.
Dětství je ztracený ráj. Někdy až pohádka. Ne že by od té doby nebyl ráj nebo pohádka. To je taky. Ale jinak. Už se člověk musí trošku přičinit. Tehdy se věci děly tak nějak nezaslouženě. Nebo si asi vyprávím příběh svého dětství, jak jej chci vidět, a nepříjemné věci jsem vytěsnil.
Možná proto mám raději zimu na hradě, že si mohu topit v kamnech. Svítit svíčkami. Dávat kozám seno. Nechávat na stěnách pavučiny. Možná si tímhle vesnickým způsobem života hledám ztracený ráj dětství. Svět, kdy existovala kouzelná prasátka, Mikuláš, Ježíšek. Kdy jsme se všemu divili. Žasli.
A tímhletím vzpomínáním si to naše dětské já asi i trochu zpřítomňujeme. Dívat se občas na svět jako dítě. To slýcháváme často. Vy, co máte dítě, to máte asi snadné. Prožíváte to se svými dětmi. Já si to jdu o Vánocích vykřesávat ze vzpomínek.
Jsou to především křížaly, které babička sušila v troubě kamen na statku. Od té doby jsem nejedl lepší. Byly podobně scvrklé jako její ruce. Byli chudí, a tak si sušili kůrky od chleba. A nakrájené jsme je pak cumlali. Laskomina. Nebo jsme si hráli s čtyřcentimetrovými kuřátky. Mlýnkem jsme jim namleli proso a v krabici od bot je krmili. Zahřívala je tam stovková žárovka. Špatně naladěným rádiem, které povětšině kvíkalo, jsme poslouchali Hajaju. Jo a taky nás bavilo drtit kosti pro slepice takovým železným ozubeným přístrojem.
Babička měla ve světnici krucifix. Dětským rozumem jsem se snažil chápat, že na něm visí tentýž Ježíšek, kterého jsme vyhlíželi na Štědrý den. Byl prý pohřbený u nás v Ústí nad Orlicí v kostele. Jsem si říkal, jaké štěstí, že leží zrovna v našem městě. Moc jsem to nechápal, ale když to říkala babička?
Další obraz jsou postele s pelestí. Nočník pod postelí. Do kadibudky na dvorku bylo v zimě daleko. Na plotně melta. Večer s babičkou poklízení prasat. Zavření slepic. Opatrné sekání třísek na podpal. Já vím, že to zní jak z Babičky. Asi sedlácký geny.
Dětství je ztracený ráj. Někdy až pohádka. Ne že by od té doby nebyl ráj nebo pohádka. To je taky. Ale jinak. Už se člověk musí trošku přičinit. Tehdy se věci děly tak nějak nezaslouženě. Nebo si asi vyprávím příběh svého dětství, jak jej chci vidět, a nepříjemné věci jsem vytěsnil.
Možná proto mám raději zimu na hradě, že si mohu topit v kamnech. Svítit svíčkami. Dávat kozám seno. Nechávat na stěnách pavučiny. Možná si tímhle vesnickým způsobem života hledám ztracený ráj dětství. Svět, kdy existovala kouzelná prasátka, Mikuláš, Ježíšek. Kdy jsme se všemu divili. Žasli.
A tímhletím vzpomínáním si to naše dětské já asi i trochu zpřítomňujeme. Dívat se občas na svět jako dítě. To slýcháváme často. Vy, co máte dítě, to máte asi snadné. Prožíváte to se svými dětmi. Já si to jdu o Vánocích vykřesávat ze vzpomínek.
Fejeton pro Reflex 51/2019