Na Štědrý večer budu sám. Sám na hradě ze 14. století. Úplná pohádka. Však taky z našeho Pirkštejna vycházel filmový princ Bajaja. A Hynek Ptáček z Pirkštejna odtud usmiřoval rozvrácené Čechy po husitských válkách.
Pod stromeček nic víc nepotřebuju. Největším darem je, že tady mohu každoročně prožívat svátky Narození Páně. Teda nepředstavujte si hrad s třiceti komnatami, pečenými kuřaty na stolech, vystavenými zbraněmi a loveckými trofejemi. Tři sta let tu bývala fara.
Vánoce neomrzí
Některé věci neomrzí, třeba Vánoce. Většinou se povedou podle toho, nakolik předchází poctivá příprava. Dvacet let se snažím chodit v adventu na roráty – ranní zpívané bohoslužby – do katedrály na 6.30. Bohužel je nedávno posunuli z 5.45 kvůli bezpečnostním kontrolám.
Potemnělá katedrála sv. Víta na pražských Hradčanech s pár svíčkami, nemnoho lidí a staročeštinou zpívaná slova Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním...
Jedna z mála chvil, kdy tam kráčíte po hrobech českých králů a slyšíte svoje kroky. Katolictví má mnoho nevábných podob, rorátům může ale konkurovat máloco.
Rozvečírkovat se
Bohužel chci stihnout co nejvíc věcí. To platí i pro vánoční večírky. Takže se přiznám, že někdy trochu podvádím, zatímco většina rorátníků jde poté rovnou do práce, já dospávám. Když se příliš rozvečírkuju a docházka je bídná, naplněnost z Vánoc není taková. Letos cajk.
Většina lidí se hlavně bojí, aby čtyřiadvacátého nezůstali sami. Já se naopak těším, že budu sám. Je moc práce, je třeba rekapitulovat celý rok. Ráno začnu slavnostním poléváním ledovými kbelíky na dvorku. Naháč na sněhu.
Celý den jen o vodě a čaji. Adventní těšení a očekávání je třeba vyšponovat vyhladověním, které snad navodí hladovění po „příchodu Mesiáše“.
Na věži pak vlastnoručně odzvoním poledne zvony z roku 1604. Rozestavím postavy Betléma. Hraje Český rozhlas Vltava nebo nějaký pořad z archívu například o Vánocích u Reynků.
Pročtu si pár příběhů o svatém Františku, který jako první vytvořil figurku malého Ježíka a vložil ji do jeslí. Pročítám své letošní deníky a sepisuju celkové zhodnocení roku.
Tři demižóny
Letos jsem si nechal vyrobit tři demižóny přírodní medoviny. Budu ji na Štědrý den stáčet do lahví a lepit etikety. Si říkám, že bude jinak chutnat, když ji budu stáčet zrovna tento den. V kamnech bude hučet, ruce budou upatlané od medoviny a já si budu představovat, jak jí pak po celý rok budu obdarovávat návštěvníky hradu.
S holkama-kozama se půjdem projít po Ratajích a do lesa, ať si dají také něco zeleného. Večer po kaprovi k nim zajdu do chlívku, sednu na slámu, místo sena dostanou štědrovečerní hostinu - fajnovou mrkev, petržel, šrot – a přečtu jim žalm.
To všechno zní hodně kýčovitě, já vím. Jenže já si úmyslně navozuju atmosféru Betléma. Se zimou, která kouří od pusy, a kozama, jež provázely člověka třeba 5000 let. A my v Česku zrovna teď žijeme v generaci, kdy tohle období skončilo. Nějak se mi nechce odcházet ze starých časů.
Dlouhý plodný den by už mohl skončit, ale vyrážím na šestikilometrovou pouť do podveckého kostela na půlnoční. Konečně se budou moci začít zpívat koledy, teprve dnes začínají Vánoce. Jde se lesem, bořím se do sněhu, baterkou neruším tmu, svit měsíce stačí.
Zpívám si nahlas rorátní písně a bojím se ani ne tak divokých prasat, ale spíš, že mě uslyší náhodný pocestný a pomyslí si, že jsem blázen. Naštěstí okolo půlnoci na Štědrý večer jsou všichni „normální“ lidé doma u televize.
Vzpomínám při tom na téměř biblickou postavu Františka z filmu Všichni dobří rodáci, jak se vracel v hlubokém sněhu z vězení domů.
Co ovšem nesnáším, je nadávání na komercializaci Vánoc, kritiku předvánočního shonu a přehnané napékání cukroví. Ať si to každý slaví po svém, když jej to naplňuje. Ale koledy, prosím, zpívat až o Vánocích.
foto: