Občas si od sebe potřebuju odpočinout. Díváte se ráno do zrcadla, furt ten samej ksicht. Závidím hercům, že jejich pracovní náplní je vpasovat se do někoho úplně jiného. Musí být úlevné nebýt na chvilku sám sebou. Možná proto se v manželských postelích tak rádo experimentuje s různými rolemi.
Nám chudákům nehercům zbývá jen jedna jediná příležitost v roce, kdy se lze ze sebe vymanit – chodit za čerta, anděla a Mikuláše. Praktikuji to pravidelně již 18 let. Bez toho by nebyl advent. Jednou za rok si připadám, jak komiksová postavička, která hrdinně otevře zaprášenou skříň, vytáhne z pytle každý rok vypelichanější kožich, nasadí si kravské rohy a potře jak Indián obličej živočišným uhlím. Najednou se dívám na svět očima čerta.
Vyrazíme náhodně do ulic a děti se nám zpovídají z hříšků, odčiňují je písničkami a my je odměňujeme sladkým. To je vcelku běžná věc. Ale i v dospělém je kus dítěte, a zastavujeme tedy i popeláře, hostinské, taxikáře, babičky a ptáme se, jestli byli hodní. Povětšině tu hru s námi hrají a vyznávají se z gamblerství, z nevěry, z nedostatku času na děti. Kdyby se tak zavedlo takovéto chození pro dospělé, taková celospolečenská, jednorázová zpověď.
Je to jediný den v roce, kdy můžete vstoupit do tramvaje, slušně pozdravit „dobrý den“ a není to trapné. Přitom ve vesnických autobusech se tak děje. Jediný den v roce, kdy se revizorovi do očí přiznáte, že jste černý pasažér a lítačku nemáte, a projde vám to. Leckdy rozezpíváme celou tramvaj, jen pár vážných lidí se upjatě dívá ven z okna a dělá, že se jich to netýká.
Klapání bot po dlažebních kostkách, chrastění řetězu, cinkání kravských zvonců, naše stíny, když procházíme kolem Pražského hradu, to všechno mi vytváří dojem zpohádkovění, zpoetičtění „mého“ města.
Potřebuju žít ve světě, kde se odehrávají mikropříběhy, kdy civíme na Hradní stráž, převlek proti převleku, svádivý anděl přistoupí až na polibek a zeptá se mladíka, jestli byl hodný. Nemůže promluvit. „Tak jestli ano, tak dvakrát zamrkej.“ A zamrkal. Anděl mu zasune pod kabát do náprsní kapsy fidorku a suneme se dál. Představuji si, jak se náš anděl zjevuje vojákovi mnohokrát v divokých snech.
Neméně důležitým motivem, proč to děláme, je zasloužené usednutí u piva u Černého vola. V čertovským úplně jinak ten kozel chutná. Pokaždé se hostinští a štamgasti pokoušejí sbalit anděla a odvést si jej domů. Asi aby mohli chlapům vyprávět, sbalil jsem včera anděla.
Škoda že takových dnů není vícero. Jenom teda nevím, jestli jsem si od sebe odpočinul, nebo jsem spíše nenalezl další vrstvu mého já.
Fejeton pro Reflex 50/2021