Často po zběsilém týdnu říkám, že jsem celý víkend pročuměl do zdi. To se tak říká. Ale spíš jsem to pročuměl z okna. Čumět do zdi víc asociuje napůl bezduché zírání určitým směrem, aniž oči na něčem setrvají. Asi jako televize. Někdy je jedno, co v ní dávají. Na tu se ale dívám jen jednou za dva měsíce, když jsem u našich.
Občas si to čumění něčím vykrášlím. V zimě pověsím za okno krmítko. To jsou nekonečně dlouhé pořady najednou. Sněžení je krásně tesknivé. Dívám se od stolu, na kterém musí vždy hořet svíčka.
Někdy použiju dalekohled na poštolky. Jindy po zahoukání vykouknu, jaký druh vláčku zrovna projíždí. Většinou už to bohužel nejsou ty starý lokálky.
Někdy si do vázy v okně vložím větvičku šípku. Jindy jeřabiny. Teď jsem si natrhal do všech tří oken kopretiny, zvonky, poslední šeříky. To jsem nikdy v takovém množství neudělal. Asi jak stárnu, tak melancholičtím.
Na Petříně je slavná socha Máchy. Ve zkroucené poloze a v ruce svazek květin. Taková prvoplánovitá představa romantika. Nikdy mě enapadlo, že je na tom cosi divného. Až botanik Jiří Sádlo mě na to upozornil.
Trhání lučních květin do vázy je asi doménou žen. Asi jsem v tomhle žena. Asi mám nějakou rozbujelou animu. Ženskou stránku duše. Krom kytice ve váze si šperkuji výhled ještě kozama. Nechám je vypásávat zrovna tu část, kde zrovna přebývám. Oči těkají po kytkách, po kozách, pak zase po kytkách. Rozvířený prach dějů uplynulého týdne se usazuje. A najednou je pondělí ráno. Palivo dočerpáno. A může se začít nanovo.
Když jsem si ve dvaceti plánoval svatbu s tehdejší milou, trval jsem na tom, že se musí konat
v červnu. Aby kvetly kopretiny. Aby si z nich mohla nevěsta vytvořit kytici. Žádná jihoafricko-holandská z květinářství. I to sbírání by bylo obřadem. Šla by si je natrhat se svými nejbližšími kamarádkami. Také jsem plánoval, že společně natrháme švestky, necháme je vykvasit, vypálit. Slivovicí pak budeme hostit svatební hosty. Já už si vytvořil takových představ o svatbě. Už jsem si ji vlastně i odžil.
Nevěstu nemám. Pouze dávné představy. Tudíž jsem také nemohl zažít velké zklamání. Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí. Možná si tady na hradě vytvářím takové vzdušné zámky. Kde se po hradbách promenádují kozy a skrz místnost prosviští vlaštovka. To se pak snadno stane, že nevíte, co je sen a co skutečnost.
Občas si to čumění něčím vykrášlím. V zimě pověsím za okno krmítko. To jsou nekonečně dlouhé pořady najednou. Sněžení je krásně tesknivé. Dívám se od stolu, na kterém musí vždy hořet svíčka.
Někdy použiju dalekohled na poštolky. Jindy po zahoukání vykouknu, jaký druh vláčku zrovna projíždí. Většinou už to bohužel nejsou ty starý lokálky.
Někdy si do vázy v okně vložím větvičku šípku. Jindy jeřabiny. Teď jsem si natrhal do všech tří oken kopretiny, zvonky, poslední šeříky. To jsem nikdy v takovém množství neudělal. Asi jak stárnu, tak melancholičtím.
Na Petříně je slavná socha Máchy. Ve zkroucené poloze a v ruce svazek květin. Taková prvoplánovitá představa romantika. Nikdy mě enapadlo, že je na tom cosi divného. Až botanik Jiří Sádlo mě na to upozornil.
Trhání lučních květin do vázy je asi doménou žen. Asi jsem v tomhle žena. Asi mám nějakou rozbujelou animu. Ženskou stránku duše. Krom kytice ve váze si šperkuji výhled ještě kozama. Nechám je vypásávat zrovna tu část, kde zrovna přebývám. Oči těkají po kytkách, po kozách, pak zase po kytkách. Rozvířený prach dějů uplynulého týdne se usazuje. A najednou je pondělí ráno. Palivo dočerpáno. A může se začít nanovo.
Když jsem si ve dvaceti plánoval svatbu s tehdejší milou, trval jsem na tom, že se musí konat
v červnu. Aby kvetly kopretiny. Aby si z nich mohla nevěsta vytvořit kytici. Žádná jihoafricko-holandská z květinářství. I to sbírání by bylo obřadem. Šla by si je natrhat se svými nejbližšími kamarádkami. Také jsem plánoval, že společně natrháme švestky, necháme je vykvasit, vypálit. Slivovicí pak budeme hostit svatební hosty. Já už si vytvořil takových představ o svatbě. Už jsem si ji vlastně i odžil.
Nevěstu nemám. Pouze dávné představy. Tudíž jsem také nemohl zažít velké zklamání. Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí. Možná si tady na hradě vytvářím takové vzdušné zámky. Kde se po hradbách promenádují kozy a skrz místnost prosviští vlaštovka. To se pak snadno stane, že nevíte, co je sen a co skutečnost.
Fejeton pro Reflex 23/2021