Tak už zase můžeme dělat akce. Protože to je složitý s testama a rouškama, udělal jsem první jednu uzavřenou pro přátele venku na střeše. Uznávám, nebyl to úplně bytový koncert. Ale atmosféra tomu odpovídala. Všechno známí, vstupné do klobouku, za víno do kasičky. Dokonce to vyšlo tak akorát jako honorář pro Ivu.
Nevím, kdo z vás něco organizoval. Ale celý den bylo zataženo, poprchávalo. Jen jsem chodil z jedné strany místnosti na druhou a všechny stresoval, že je to v pytli. Že to je strašný. Nezrušíme to? Zoufalost.
Pak přijela. Žije na samotě v lesích za New Yorkem. Prý v Čechách není taková divočina jako tam. Tady je tak na dva měsíce v roce. Každý den leze do studený vody. Pořádá tam hudební kursy. Má neskutečnou energii.
Předtím si připravil skladatel Michal Rataj dvacetiminutovou performanci na dva Poesiomaty. Pustil do dvou trubek a čtyř repráků v prostoru zvuk básní Jáchyma Topola a Petra Hrušky. Do toho vyráběl hudbu nazvučenýma krabičkama na místě. Jak začali s trumpetistou Oskarem hrát, mraky se začaly rozhánět. Zvuk a slovo šly ze všech stran. Prostorový zvuk. V přírodě také posloucháme ptáky jako stereo. Ze všech stran. Lidé, co běžně neposlouchají poezii, jí byli naprosto uhranutí. Ve spojení s hudbou a tím okolo.
Pomalu končili a já šel pro Ivu. Jak stoupala po těch točitých schodech, vrchní osvětlovač zmáčkl páčku a po celodenním pochmurnu vysvitlo slunce za Pražským hradem. Do toho takřka filmová hudba. Vstoupila jim do produkce, chvíli improvizovali spolu. Pak už si to převzala sama. Jen nenazvučený hlas a housle. Jak se oblaka rozestoupila, Iva začala písklavým hlasem zpívat, přidali se ptáci. Nebyli sice odnikud vidět, ale pronikavě se ozývali. Doteď mi někteří hosté nevěří, že to nebylo odněkud nahrané. Aby se podpořila poetičnost chvíle. Samozřejmě byla zima. Ale jako bychom na to všichni zapomněli. Možná nám i trochu zbystřovala smysly. Pro mnohé to byl první koncert po osmi měsících.
Na konci jsme si všichni zazpívali Ej lásko, lásko. Slunce už bylo zapadlé. Ohňostroj velkoleposti utichl. Už to nešlo stupňovat dál. A to vše nebylo o velkém pódiu, velké aparatuře, světlech. To vše bylo o křehké dívce s housličkami. Která přišla a oblaka se rozestoupila. To je ta pravá, odzbrojující ženská síla.
Nevím, kdo z vás něco organizoval. Ale celý den bylo zataženo, poprchávalo. Jen jsem chodil z jedné strany místnosti na druhou a všechny stresoval, že je to v pytli. Že to je strašný. Nezrušíme to? Zoufalost.
Pak přijela. Žije na samotě v lesích za New Yorkem. Prý v Čechách není taková divočina jako tam. Tady je tak na dva měsíce v roce. Každý den leze do studený vody. Pořádá tam hudební kursy. Má neskutečnou energii.
Předtím si připravil skladatel Michal Rataj dvacetiminutovou performanci na dva Poesiomaty. Pustil do dvou trubek a čtyř repráků v prostoru zvuk básní Jáchyma Topola a Petra Hrušky. Do toho vyráběl hudbu nazvučenýma krabičkama na místě. Jak začali s trumpetistou Oskarem hrát, mraky se začaly rozhánět. Zvuk a slovo šly ze všech stran. Prostorový zvuk. V přírodě také posloucháme ptáky jako stereo. Ze všech stran. Lidé, co běžně neposlouchají poezii, jí byli naprosto uhranutí. Ve spojení s hudbou a tím okolo.
Pomalu končili a já šel pro Ivu. Jak stoupala po těch točitých schodech, vrchní osvětlovač zmáčkl páčku a po celodenním pochmurnu vysvitlo slunce za Pražským hradem. Do toho takřka filmová hudba. Vstoupila jim do produkce, chvíli improvizovali spolu. Pak už si to převzala sama. Jen nenazvučený hlas a housle. Jak se oblaka rozestoupila, Iva začala písklavým hlasem zpívat, přidali se ptáci. Nebyli sice odnikud vidět, ale pronikavě se ozývali. Doteď mi někteří hosté nevěří, že to nebylo odněkud nahrané. Aby se podpořila poetičnost chvíle. Samozřejmě byla zima. Ale jako bychom na to všichni zapomněli. Možná nám i trochu zbystřovala smysly. Pro mnohé to byl první koncert po osmi měsících.
Na konci jsme si všichni zazpívali Ej lásko, lásko. Slunce už bylo zapadlé. Ohňostroj velkoleposti utichl. Už to nešlo stupňovat dál. A to vše nebylo o velkém pódiu, velké aparatuře, světlech. To vše bylo o křehké dívce s housličkami. Která přišla a oblaka se rozestoupila. To je ta pravá, odzbrojující ženská síla.
Fejeton pro Reflex 22/2021