Býval jsem dříve velmi netrpělivý. Vymyslel jsem akci a chtěl ji hned za týden zrealizovat. Tehdy jsem nechápal práci architekta, kterému se stavba postaví třeba i za deset let. To bych býval nevydržel. Ale pro dobré věci se vyplatí čekat.
Oslovovali jsme posledních pět let Františka Líznu, jestli by nám na hradě Pirkštejn neudělal pro pár lidí týdenní duchovní cvičení. Nikdy neřekl ne. Jenomže nikdy neřekl ne také nikomu dalšímu. Netlačili jsme proto na to. A taky se to nikdy nestihlo. A teď už to nestihneme. František umřel.
František byl jezuitou. Ti byli mocným řádem. Blízcí přátelé papežů a králů. Zasahovali do politiky. Kamarád ale říká, že ti praví jezuité jsou vlastně takoví pokorní františkáni. Nenáhodně jsou František Lízna i papež František jezuité. Se silným zájmem o okrajové části společnosti.
Na faře u Zábřehu na Moravě s ním vždy bydleli nějací bývalí vězni, Romové, gambleři. Několikrát jej okradli. On se za ně vždy modlil.
Jednou mu jeden spolubydlící říká: „Otče, ztratil se ten starý kříž z chodby. Já ho ale viděl ve starožitnictví v Zábřehu.“ Tak tam jeli a František znovu vykoupil kříž, který tam jeho nezbedný spolubydlící prodal.
Navštěvoval vězně v nedaleké věznici Mírov. Když byli propuštěni, jeli hned na faru za Františkem pro peníze. Jednou po něm chtěl jeden třiadvacet tisíc. A on: „To je zajímavé, já zrovna dostal od někoho třiadvacet tisíc.“ Bral to jako znamení. Fascinovaly jej ty nejtěžší případy. Často říkal, že i ten vícenásobný vrah, který dokonce zavraždil kněze, že kdyby ho pustili, tak by se jistě dal na misie. Nachodil na svých poutích asi osm tisíc kilometrů. Do Santiaga, na Ukrajinu. Po cestě se modlil za různé lidi. Často i za tyto vrahy.
Nešlo tam ale v prvé řadě o to, že by ho zajímala sociální oblast. Na prvním místě byla silná zbožnost. Ona sociální oblast byla až důsledkem.
Žil, jak žil Kristus. Každý den konal mši svatou. Často se chodil modlit s růžencem na hřbitov. Všechno rozdal. Dával, i když věděl, že je to nesmyslné. Že ti lidé to prohrají v automatech. Chtěl jim dát ještě jednu šanci. Možná ty jeho ukrajinské kořeny. Možná odtud může pramenit určitá jurodivost tohoto chování. Takový Aljoša z Karamazovů. Takových kněží u nás opravdu není mnoho.
Když sám seděl v kriminále, podařilo se mu propašovat do cely rozinky. Mohl pak sloužit velikonoční vigilijní mši svatou. Když končila, z okna začali zpívat ptáci. Na to vždy rád vzpomínal: „No, kdy se vám poštěstí, že byste při mši slyšeli zpívat ptáky? To je taková nádhera.“ František byl dítětem. Bezelstným.
Fejeton pro Reflex 10/2021