Jsem kavárník, co moc nepije kafe. Občas jo. Raději mám čaj. Teď se stejně budu muset rekvalifikovat, protože kavárny letos moc prosperovat nebudou.
Existují seznamy tisíce věcí, co vás štvou. Určitě se vytvářejí i přímo na období posledního roku. Já si naopak zkouším uvědomit drobné změny, které mě těší a jež bych bez této krize nedělal.
Jednou takovou je venkovní čajování. Jak jsou zavřené kavárny, tak člověku nezbývá než pozvat kamaráda do svého bytu anebo se jít projít a pak si sednout třeba na lavičku a popít trochu čaje.
O párování vína a místa jsem psal. Platí to ale i pro párování místa a čaje. Nějak si tím onu lavičku, schody nebo patu chodníku zabydlíte.
Vytvoříte si venkovní obývák. Držím v ruce kalíšek, který tak nějak ukotvuje ten pohled na město. Podobně jako dýmka. Místo a okolní prostředí podpoří zážitek z chuti čaje a čaj zase podpoří vnímání toho, co vidíte. Jde možná o tu improvizovanou slavnostnost situace. Rozložím dečku, kterou jsem si pořídil kdysi v Jeruzalémě. Vždy mi připomene tu zapadlou uličku na bazaru a smlouvání o její cenu. Za těch sedmnáct let je zbarvená spoustou rozlitého čaje, jak jsem ji používal na tolika rozličných místech. Nasáklá pamětí.
Konvičku mám od hrnčíře Hanuše. Říká, že hněte její tvar tak, aby kdyby ji položil do lesa, tak by si jí nikdo ani nevšiml. Připomíná mi dobře prošlápnutou botu.
Přiznám se, že trošku podvádím. Správně bych si měl někde najít studánku, nabrat tam vodu a pak si třeba na tom Petříně v přenosném lihovém vařiči uvařit. Já jen potupně doma zapnu varnou konvici a přeleji ji do termosky.
Řeknete, že nezáleží na formě, ale na obsahu. A že si dobré kafe vychutnáte třeba z kelímku. Tak určitě se dá jíst michelinský humr z plastového talíře a i dobré burgundské pít z kelímku. Dá se všechno. Ale z těch plastů nevytvoříte zážitek venkovní kavárny.
Nevýhodou je, že jsem značný nešika. Už jsem kvůli této přenosné čajo-kavárně rozbil nemálo kalíšků a konviček. Mohl bych si pořídit nějakou ze železa, nerozbitnou. To bych ale zase přišel o tu slavnostnost.
Zajímá mě, co jsou ty spouštěče nového sociálního chování lidí ve městě. Stejně jako jsem si navykl chodit převážně na Petřín. Mám tam vyšlapané pomyslné cestičky. A už mě ani nenapadne moc jít někam jinam. Jak se pozvbuzovat, aby člověk vycházel z vyšlapaných cestiček v životě i v hlavě? Jak dělat něco jinak? Třeba, že se z různých zákoutí, patníků, laviček, pařezů vytvořím určité čajové „posedy“. A tam si můžu číhat a lovit nové pohledy na město.
Fejeton pro Reflex 09/2021