Nevím, jestli filozof Nietzsche vyslovil onu známou větu „Co tě nezabije, to tě posílí“, ale rozhodně jde v duchu jeho myšlení. Snažím se podobně brát tuhle šlamastyku s covidem jako výhru. Teda občas to jde ztuha.
Deset let podnikám jako kavárník. To, co jsem vydělal, jsem vždy vložil do dalších projektů. Za celou dobu jsem byl krátce v plusu, jinak jsem před sebou vždy tlačil nějaký ten miliónový dluh. Minulý rok už vše nasvědčovalo, že bude vše splaceno, a dokonce budu řešit, co dalšího rozjet. Když už budou ty peníze na účtu.
Díval jsem se, jak to pomalu, ale jistě teklo. Odtékalo. Častou aktivitou bylo sčítání ztrát. Přišel jsem o hodně peněz. Říkám si ale, co když ne? Co když mě to, že mi teče do bot, nevyhecuje a nakonec to dopadne ještě líp, než kdyby žádná krize nebyla? Co když mě to donutí vymyslet nápad, který se nakonec ukáže být daleko úspěšnějším než celé dosavadní podnikání?
Jsem docela činorodý. Stále něco dělám. Ale dost často chaoticky, nahodile, intuitivně. Často i zahálím. Potřebuju donucení. Deadliny.
Patnáct let jsem chtěl něco psát. Ale sám od sebe jsem se k tomu nedonutil. Až každotýdenní uzávěrky tady v tomto časopise mě donutily k pravidelným textům. Zadávám občas kolegovi grafikovi nějakou drobnou úpravu stránek. Vidím, jak je uhoněný, snažím se na něj být hodný a řeknu mu, že to ale nespěchá. On mi řekne: To neříkej. Že to jinak neudělá nikdy.
Potřebuju na sebe bič. Tlak. Pořádně se nechat vymáchat v průseru. Teprve pak člověk vstane z postele a začne něco dělat. Líbí se mi motiv Werichova Františka Nebojsy, který poprvé promluví až v celkem pozdním věku. Řekne, že ta polívka je málo slaná. Nemluvil prý proto, protože nebyl zatím žádný vážný důvod.
Tak se to snažím brát jako výzvu. Je to moje nátura. Otázka „Jak se máš?“ vyznívá za poslední rok úplně jinak než kdykoliv předtím. Každý tou situací nějak trpí. A já nevím, co odpovídat. Říkat, že skvěle, tak to zní trochu jako plivnutí do tváře všem těm, kdo tou situací strádají.
Postěžováním se tak trochu člověku uleví, ten druhý k tomu něco přidá, najdeme viníka – vládu – a zase se rozejdeme. Já otázku, jak se máš, ale neberu jen řečnicky.
Mám se tedy dobře. Skvěle. Je vzrušující vymýšlet nějakou cestu, abych nezkrachoval. Jak si najít jinou oblast než kavárny, které asi letos moc fungovat nebudou. Je to vzrušující, ale netvrdím, že uspěju. Jen beru tuto prekérní situaci jako výzvu než jako důvod ke stěžování.
Jediné, co mě může porazit, není něco vnějšího, ale jen já sám.
Fejeton pro Reflex 08/2021