Co má člověk v životě dělat? Jedna z nejzákladnějších otázek. Někdo ví v patnácti, že půjde na doktora, stejně jako maminka a tatínek. I já to řešil.
Jinému se v dětství udá iniciační moment, že si třeba přehnaně hraje s igráčky policajtů a jde na Policejní akademii. Po mně chtěla babička, abych dělal kominíka, že prý jich je málo a je to užitečné řemeslo. Tuším, že v roce 1986 se vymetal komín tak za deset korun. Kominík, to je krom myslivce taková pohádková bytost, ve světě snadno rozlišitelná svým maškarním úborem, a ještě přitahuje pověry, kdy se vás na ulici lidé stále chtějí metoo nemetoo dotknout pro štěstí.
Od dvaceti jsem si oblíbil navštěvovat masopusty, kde jsem si alespoň na jeden den v roce mohl po světě vykračovat jako jakási postavička, která vzbuzuje interakce.
Osudová věc
A pak se mi stala osudová věc. V roce 2003 byl zvolen Klaus prezidentem a 7. března na výročí narození Masaryka byl na Hradě inaugurován. Byl zrovna pomasopustní čas a kamarád měl doma převlek šaška. Nějak jsem tehdy jako zarytý havlovec potřeboval vyjádřit svoji nevoli. Na Hradčanském náměstí asi tisícovka příznivců a pak jeden šašek s transparentem „Šašek králem“.
Po chvíli přišel na pódium, já si vystoupal na nejvyšší schody pod Masarykem, abych byl vidět, když vtom se na mě Klausovy fanynky vrhly, roztrhaly transparent a vznikla menší potyčka. Smutně jsem odcházel na pivo k Černému volovi s pocitem, že celá snaha, aby pan král, teda pan prezident, viděl svého šaška, vyšla vniveč.
A druhý den vyšly ve všech novinách desítky oslavných článků na pana prezidenta a všude psali také o drobném incidentu se zbitým klaunem. Bylo mi tehdy čtyřiadvacet a já si řekl, že bych se mohl stát šaškem. Požádal jsem kamarádku scénografku, aby mi ušila vícero verzí kostýmu, načítal jsem si příběhy o bratru Palečkovi, Kacafírkovi, Enšpíglovi, o tarotové kartě Kejklíře. V bytě jsem si pověsil svou novou uniformu a čekal, že přijde podobné volání jako tehdy s Klausem.
Šašek ve spacáku
Jednoho dne jsem se rozhodl vyjet v převleku na Petřín a přespat hned na dohled Hradu. Abych se nějak do té postavy dostal. Ale to bylo v noci a stále tam chodily nějaké smažky a já skoro nespal s představou, že tam načapají spícího šaška ve spacáku.
Snaha stát se šaškem skončila nezdarem. Inspirace k chrabrým činům nepřicházela. Cílek jednou vyprávěl, že našel lebku jelena, nasadil si ji na hlavu a díval se pak na svět jako jelen. Myslel jsem, že pořízením převleku se vědomí Ondřeje Kobzy naladí na vědomí archetypálního šaška. Nestalo se.
Pro něco
Ale možná se tato touha částečně přetavila v založení Sdružení pro happening a protest, kdy jsme mnohokrát bojovali proti netransparentnímu zastavování zelených ploch v Praze a organizovali mnoho dalších happeningů, které měly na něco upozornit. Dostat se do médií je snadné, stačí udělat jakoukoliv blbost a novináři to sežerou.
Pak mě to přestalo bavit a z „věcí PROTI něčemu“ se spíše snažím věnovat „věcem PRO něco“. A tak vznikly kavárny, piana na ulici, Poeziomaty. Všechno se to týká ulice, interakce.
Miluju přirovnání, že celá kniha Umberta Eca Hledání dokonalého jazyka je o tom, že lidstvo hledalo po babylónském zmatení jazyků onen prvotní jazyk, kdy se svět ještě mohl domluvit. Nikdy jej nenašli, ale při cestě za tímto hledáním přišli na spoustu užitečných objevů a vynálezů.
Opravdickým šaškem jsem se tedy nestal. Ale i celé hledání, co by mohl šašek činit v jedenadvacátém století, přineslo spoustu plodů.
Fejeton pro Reflex 15/2019