Ano, je to opravdu tak, v minulém týdnu se mi narodilo kůzle. Jako každé jaro. Tímto považuji jaro za zahájené. Bez kůzlátek není jara. Prvorodička podle genového návodu pozřela placentu, slabé kůzle se z posledních sil postavilo na vratké nohy, instinktivně našlo vemínko a poprvé se napilo životodárného mleziva. Zázrak. Opět. Jako už několik tisíc let. Kozy jsou chytrý a ovce blbý (říká majitel koz). Čerstvě narozená jehňátka daleko častěji umírají bez pomoci člověka.
Kozy potom nedojím, nechávám mladé si všechno odsát. Na podzim, když se mi holky rozprskají, je vezu ke kozlovi. Normálně v kombíku v kufru. Už to znají a vždy se moc těší. Leč nemilou zprávu jsem se dozvěděl. Sousedovic mlsný kozlík, jenž se vždy tak zálibně oblizoval, než šel na věc, již není. Hrdinně skonal při výkonu služby. No, jakou příhodnější smrt si přát, že?
Jednou prý jeden kněz umřel přímo při podávání eucharistie. Překrásná smrt. To by bylo hezký cvičení, že bychom si představovali, jak by se nám líbilo umřít.
Ale zpátky k našemu dvoudennímu nebohému stvoření. Co už víc je kýč než se rozplývat nad jeho něžností a křehkostí. A přesně takovouto činnost o víkendech vykonávám. Všude kolem práce jak na kostele a já čučím bezúčelně na drobátko.
Maminka holátka mi loni ale způsobila málem infarkt. Všichni známe ono „Bohůšu, koza sa ti oběsila“. Odvedl jsem tehdy tříměsíční kůzle do spodní zahrady. Přivázal jsem je ke stromu, aby se nedostalo k růžím a zároveň aby se nemohlo do něčeho zamotat. Spokojeně si sedím na hradním záchodě prevétu, připadám si jako pastýř, co chytře nechá kozu vyžrat břečťan, co se velmi špatně pleje.
Rozjímám, vykonávám potřebu, když vtom slyším usedavý jekot kůzlete. Zle je. Takhle nemečí, když se mu něco nelíbí, to znamená, že je průser. Tak tak, že mi nespadly kalhoty, co jsem je za běhu dopínal. Co krok a seběhnutí po schodech, to vědomí, že může být pozdě. A opravdu, viselo z větve, kam si vylezlo pro nejchutnější lístečky, jak oběšenec a už jen docukávalo. Kozenko, promiň. Já vůl. Bylo mi to strašně líto. Jednou rukou a tělem jsem si bezvládné tělíčko nazdvihoval a druhou se je snažil odvázat.
Konečně se řemen uvolnil, oběšená nehybná koza se dostala na pevnou zem a vtom jakoby nic už odklopýtala ztrestat další šeříkové větvičky. Kozy jsou pro mě sepětím s rytmem času. Dá se sice lyžovat v Dubaji, a naopak v zimě se válet na pláži. Radosti z právě narozeného kůzlátka se to ale nevyrovná.
Fejeton pro Reflex 14/2019