Fotografie textu Duka nohy nemyje
foto:

Duka nohy nemyje

Jsem věčný student. Nedostudoval jsem politologii a teologii. Titul nemám, ale zato jsem chodil třeba deset let do bytu k Zdeňku Neubauerovi číst Nietzscheova Zarathustru. Stále dokola.
Zdeněk byl již od sedmdesátých let vůdčí postavou tradice „bytových seminářů“. V domácím prostředí se sedí třeba i na zemi, rozlije se čaj, někdy víno, rozkoukáváte se po knihách v regálech a po obrazech. To byla škola...
Salóny
Něco z toho se občas snažím přenést do Salonů, které pořádám u sebe v bytě na střeše Lucerny. Pozve se výjimečný host s připravenou přednáškou, jindy jen volně debatujeme. Rozmístíme rozkládací židle, nalijeme víno, připravíme chlebíčky, zapálíme svíčky, ke vchodu položím klobouk na dobrovolný příspěvek. Návštěvníky povětšině znám, rozposílám osobní pozvání přes SMS. Atmosféra přátelství a důvěry. Leč, občas se to poněkud zvrtne.
Poslední Salon jsem se rozhodl udělat trošku peprnější. Dost často totiž pozveme člověka, kterého máme všichni rádi, poplácáváme se po ramenou a ujišťujeme se o naší verzi světa. Pozvání k debatě přijal pan arcibiskup Duka, kníže a Knížák. Pro někoho nepravděpodobné seskupení lidí na jednom místě. O to ale šlo. Svět náboženství, politiky a umění. Bohužel pan Knížák na poslední chvíli onemocněl. 
Chceme gesta
Začalo se volně, jen pinkáním balónu, kdy se poprvé seznámili s Václavem Havlem. Arcibiskup Duka vzpomínal, že to bylo ve vězení na Borech u nástěnky. Mohla se probrat spousta postřehů a vzpomínek moudrých sedmdesátníků. Neprobrala, začala totiž protidukovská kanonáda. A furt se řešili uprchlíci.
Jedna návštěvnice se exaltovaně vyjádřila: „Ale my chceme gesta. Papež František třeba myje nohy uprchlíkům. Dejte nám gesta.“ Pan kardinál na emoční útoky vždy klidně odpovídal, poslali jsme tolik a tolik miliónů na charitativní projekty, nabídli jsme přijetí syrských křesťanů. Uprchlická otázka se ale řeší na rovině státu, církev není partnerem v této otázce.
A takhle stále dokola.
Na konci zmínil pražský převozník Zdeněk Bergman určitý paradox, že týmž lidem, kteří by k nám zvali zástupy uprchlíků, vadí jeho černoši na Karlově mostě, které již přes dvacet let zaměstnává.
Oficiální část skončila, mně bylo líto, že se to tolik zvrhlo jen na debatu o uprchlících. Lidé se chopili vína, utvořili skupinky. Stále to vřelo ve vzduchu. Po chvíli se pan kardinál loučí a odchází k páternosteru. Zastaví jej jeden pirátský poslanec a dvacet centimetrů před obličejem bývalého politického vězně šermuje rukama a spílá: „Ten zavražděný Arab na Jižáku, to je vaše vina, vy za to nesete zodpovědnost.“ Kdyby měl v ruce kord, tak by jej ten pirát bodl. Říkám pak této skupince: „Vždyť vy byste mu nejradši tu sklenici vylili na hlavu.“–„No, však si to zaslouží. Třeba by se probral.“ To mi řekli moji kamarádi. 
Osa zla?
Doba je vyhrocená. Nadužívá se slovo dobro a zlo. Pro tu naši bublinu je osa zla Putin, Zeman, Ovčáček, Okamura, Babiš a i Duka. Když přece Duka slouží mši za Zemana, tak přece musí bejt zlej, ne? Rozdělení světa na zlo a dobro. My jsme úplně náhodou na straně dobra. A nevadí pak, když potrestáme zlo. To není agrese, to je spravedlivá odplata. Někdy slovem, jindy politím vínem, fackou a nakonec třeba i kordem.
Milá moje bublino, rád s vámi chodím na pivo, na výlety. Ale jen vám chci říct, že se o to víc budu snažit pořádat debaty s lidmi, které třeba nemáte rádi (a i mně jsou leckdy nesnesitelní), ale budeme se spolu bavit slušně.
Já vím, že si myslíte, že máte správnější názor na svět než ta druhá strana. To je v pořádku, to já mám taky. Ale tak to mají všichni. Musíme se však spolu nějak domluvit.
Většina lidí z mého okolí říká: „Duka? Toho nemám rád.“ Tak jsem se naučil provokativně říkat opak. „Já mám rád Duku.“ Jenom teď nevím, jestli nebudu zařazen také do osy zla. 

Fejeton pro Reflex 12/2019