Je nestíhačka všedního dne a nestíhačka víkendová. V týdnu se tvrdě pracuje a o víkendu se pracuje taktéž, akorát jinak.
V týdnu je to jednoduché, jedete na vlně permanentního dohánění a urgování, že jste něco nedodali a na mail včas neodpověděli. Utíkáte z chřtánu zodpovědnosti ke všemu a ke všem. Jen neustále nesplňujete.
Vlastností bytí je, že jakmile se vytvoří časoprostor pro práci, ihned se zaplní. Je stále co dělat. Proškrtáváte si úkoly z to-do-listu a za chvíli se tam úplně mimoděk vepíší další. Jako byste usekli drakovi jednu z mnoha hlav a ona hned naroste jiná.
Známá věc, pošlete mail, abyste jej vyřídili, a on se vrátí s dalšími upřesněními a úkoly.
Nějak mi nejde si uprostřed týdne říct, že budu doma, nic nedělat a číst si nebo se jít na dvě hodiny projít. Zkouším si na sebe klást lsti. Pořídil jsem si třeba psa. Jediná věc, která člověka donutí, aby se šel projít, jsou smutné a netrpělivé psí oči. Svět musí počkat.
A pak je tu víkend. Aby mohl opravdu začít, musí se nejdříve dospat. Pak se přečtou nakupené noviny a časopisy. Pak se sepisuje uplynulý týden do deníku, a tím jej můžu pustit z hlavy. Pak se připravuje pracovní plocha stolu a roztřiďují se papíry a ona je najednou neděle a do konce víkendu moc času nezbývá.
A navíc nastává ono závratné dilema; číst tuhle knihu nebo jinou. Jet navštívit rodiče? Přítele na jeho myslivnu? Co budu vařit? Chtělo by to nějaký pohyb, v týdnu na nic nezbyl čas. A pes je netrpělivý a chce běhat.
A tak se někdy snažím dohnat všechno najednou. Jdu se projít na Konec světa a zpět. Jediná poctivá hospoda široko daleko, a navíc s krbem. Stejně bych musel někam se psem, potřebuju si odškrtnout udělat něco pro své tělo, ušetřím čas na vaření, dám si tam smažené žampióny, a abych nezahálel, tak chůzi využiji k četbě. Hrával jsem dříve basketbal, periferní vidění, rozumíte...
A ještě kolem lovíte téma na fejeton. Pět much jednou ranou. Multitasking. A najednou se vám udělá špatně z toho, jak chcete být „efektivní“ i v neděli, v den sváteční.
A tak se pak hodiny díváte z okna na asi poslední chumelenici a posloucháte hučení větru. Někdo by řekl zahálka. Ale on to je konečně čas pro duši. Tady jsme konečně sami se sebou. A jestli jste něco nestihli, to fakt není důležité. Svět počká, duše nepočká. Člověk je tvor tvrdohlavý, stihne jej nezdar, oklepe se a máloco jej dokáže porazit. Jediné, co se může stát, že ztratí chuť do života a touhu pouštět se do všech těch věcí. Proto jsou tahle zdánlivě bezúčelná bloumání se sebou samým tak důležitá.
V týdnu je to jednoduché, jedete na vlně permanentního dohánění a urgování, že jste něco nedodali a na mail včas neodpověděli. Utíkáte z chřtánu zodpovědnosti ke všemu a ke všem. Jen neustále nesplňujete.
Vlastností bytí je, že jakmile se vytvoří časoprostor pro práci, ihned se zaplní. Je stále co dělat. Proškrtáváte si úkoly z to-do-listu a za chvíli se tam úplně mimoděk vepíší další. Jako byste usekli drakovi jednu z mnoha hlav a ona hned naroste jiná.
Známá věc, pošlete mail, abyste jej vyřídili, a on se vrátí s dalšími upřesněními a úkoly.
Nějak mi nejde si uprostřed týdne říct, že budu doma, nic nedělat a číst si nebo se jít na dvě hodiny projít. Zkouším si na sebe klást lsti. Pořídil jsem si třeba psa. Jediná věc, která člověka donutí, aby se šel projít, jsou smutné a netrpělivé psí oči. Svět musí počkat.
A pak je tu víkend. Aby mohl opravdu začít, musí se nejdříve dospat. Pak se přečtou nakupené noviny a časopisy. Pak se sepisuje uplynulý týden do deníku, a tím jej můžu pustit z hlavy. Pak se připravuje pracovní plocha stolu a roztřiďují se papíry a ona je najednou neděle a do konce víkendu moc času nezbývá.
A navíc nastává ono závratné dilema; číst tuhle knihu nebo jinou. Jet navštívit rodiče? Přítele na jeho myslivnu? Co budu vařit? Chtělo by to nějaký pohyb, v týdnu na nic nezbyl čas. A pes je netrpělivý a chce běhat.
A tak se někdy snažím dohnat všechno najednou. Jdu se projít na Konec světa a zpět. Jediná poctivá hospoda široko daleko, a navíc s krbem. Stejně bych musel někam se psem, potřebuju si odškrtnout udělat něco pro své tělo, ušetřím čas na vaření, dám si tam smažené žampióny, a abych nezahálel, tak chůzi využiji k četbě. Hrával jsem dříve basketbal, periferní vidění, rozumíte...
A ještě kolem lovíte téma na fejeton. Pět much jednou ranou. Multitasking. A najednou se vám udělá špatně z toho, jak chcete být „efektivní“ i v neděli, v den sváteční.
A tak se pak hodiny díváte z okna na asi poslední chumelenici a posloucháte hučení větru. Někdo by řekl zahálka. Ale on to je konečně čas pro duši. Tady jsme konečně sami se sebou. A jestli jste něco nestihli, to fakt není důležité. Svět počká, duše nepočká. Člověk je tvor tvrdohlavý, stihne jej nezdar, oklepe se a máloco jej dokáže porazit. Jediné, co se může stát, že ztratí chuť do života a touhu pouštět se do všech těch věcí. Proto jsou tahle zdánlivě bezúčelná bloumání se sebou samým tak důležitá.
Fejeton pro Reflex 11/2019