Umřel hrabě Sternberg

Na sousedním hradu Český Šternberk umřel v 97 letech hrabě Zdeněk Sternberg. Je to od Pirkštejna, na kterém napůl pobývám, asi sedm kilometrů proti proudu Sázavy. Hrady byly často rozsázeny podél nějaké řeky. Na rozdíl ode mě byl pan hrabě potomkem rodu, jenž své sídlo ve třináctém století zbudoval a s přestávkami tam i celý čas pobýval. Já jsem na Pirk­štejně jenom v pronájmu. Předky mám obyčejné venkovany.
Hrabě říkal průvodkyním, že mezi ním a jimi není žádný rozdíl. Všichni máme spoustu předků. Jenomže on je zná. Předci ze třináctého století. To se pak asi pan hrabě díval na své dvacáté a jedenadvacáté století s jiným nad­hledem.
Nenarodil se přímo na hradě. Byl tam po sedmi dnech převezen. Místnosti okolo rytířského sálu prý báječně sloužily k honění na tříkolkách.
Jeho otec, který ještě zažil Rakousko-Uhersko a osobně se znal s císařem Františkem Josefem I., jim nechal zhotovit u prahů takové nájezdy. Při hře tam omylem vysklil jedno stínítko u lustru. Aby se o tom nikdo nedozvěděl, vymontoval jiné z jiné místnosti. A je tam doteď. Vyměněné stínítko přečkalo protektorát, komunisty. Taková vzpomínka na dětské rošťáctví.
Na hradě měli svoji kapli, od mala tam ministroval. Bude v ní mít i pohřeb. Sloužily se tam ještě latinské mše. Katolíkem zůstal celý život.
Měli tam i svého osobního kantora, který dojížděl od nás z Ratají. Hrál prý na klavír, na housle. Učil je latinsky. Prostě stará škola.
Po čtyřicátém osmém jim komunisté hrad vzali. Ale velkoryse nabídli jeho otci, že tam může dělat kastelána. Souhlasil. Podobně zabrali komunisté i Lucernu. Tatínek Václava Havla, pan Václav M. Havel, tam ale chodil do práce i dál. Staral se o chod celého domu. Oběma jim šlo asi o odpovědnost za to, aby vše dobře fungovalo.
Pana hraběte pak poslali na pět let na Karvinsko do dolů v rámci PTP. Nikdy si na to ale nestěžoval. Říkal, že Pánbůh dal člověku dar, že se popasuje se vším. Zvykne si na všechno. Zažil tam prý hrozně hezké vztahy. Pak nemohl sehnat práci. Už už ho chtěli někam vzít, ale řekl, jak se jmenuje, prý Sternberg, tak to né.
Od roku 1956 pak dělal dvanáct let kulisáka v divadle. Poté emigroval do Vídně, kde se vypracoval na docela dobrou obchodní pozici. A šel tam do důchodu. Aktivní život za sebou, jeden by řekl. A ona sametová revoluce a restituce a vrátil se tedy na rodný Šternberk, který začal dávat do kupy. Nechal v něm všechny našetřené peníze. Hrad vzbuzuje pocit romantiky. Jenže ekonomicky je to za trest. Ale domov je domov.
Já jsem pana hraběte osobně neznal. Ale na půli cesty mezi Pirk­štejnem a Šternberkem leží v polích malovidská kaplička. Pan hrabě ji měl moc rád. Prý se tam dali slyšet slavíci. A nikde jinde moc ne. Nechal ji asi před sedmnácti lety opravit. Od té doby se tam v létě koná poutní mše. Pod břízkami je taková lavička, kde vždycky s paní hraběnkou sedával. Po mši se jedly koláče, rozprávělo se. Připadal jsem si jak v obrazech z knih Boženy Němcové. Jen občas projel traktor nebo čtyřkolka.
Starý svět končí. Moje oblíbená věta. Ale nedělám si iluze, že se tato věta nevyslovovala vlastně pořád. Vždy něco odcházelo a něco nového se rodilo. Já samozřejmě obdivuju tu ohromnou kontinuitu a starobu rodů, monarchie. Vím, že je to pryč. Ale ono se to asi někudy vydere zpět.
Panu hraběti se dělo mnoho ústrků. Nikdy ale na sobě nedal znát nějakou zatrpklost. Neustále si zachovával takovou eleganci, slušnost, vzpřímené držení těla.                                                Na rovinu přiznávám, že si v sobě uchovávám svůj upravený obraz hraběte Sternberga a celého jeho šlechtického a monarchistického světa. Neznal jsem ho, knihu žádnou nenapsal. Je pro mě symbolem. Robert Musil píše v knize Muž bez vlastností o „užitečné iluzi“ států, které cítí, že mají nějaký úkol. Možná si takto podobně formuji a idealizuji tento hraběcí svět.