Lámete si také při procházkách kousky větviček a suchých trav? Snad se nemýlím, že tuto nutkavě podivnou činnost provozuje většina z nás. Neumím jinak. Jdu podél lesa, ulomím deset centimetrů z vrchu stonku, a jak krok rytmizuje čas a přemýšlení, uždibuju kousky a házím na zem. Proč to dělám? Proč cítím takovou slast z destrukce věcí? Radost z dobře vykonané práce? Můj pes teda také umí příkladně rozkouskovat větvičku. Spoustu věcí v životě si umíme vysvětlit. Tuhle možná ne tolik.
Ono žmoulání a drolení okvětních lístků a stébel trav musí pramenit z dosti pradávných pudů po předcích. Uklidňuje to. Jako když krávy přežvykují. Pomáhá to přemýšlet. Čistíš si hlavu. Špatné myšlenky s tím odhazuješ. Lidé mají rádi to, co klade odpor. A pak ten odpor rádi překonávají. Zvláště když to nestojí veliké úsilí. Nebo nás baví zvuk prasknutí. Nechce se asi jít krajinou s prázdnýma rukama. Potřebujeme se něčeho dotýkat. Jako někdo má neustálou potřebu mluvit, neumí zažívat ticho, tak je najednou sám v krajině a nahrazuje to mluvení.
Kamarádka neumí poradu se šéfem, pokud v ruce celou dobu nežmoulá propisku. Nejde jí jinak přemýšlet. Já se zase při schůzkách často dotýkám malého čajového kalíšku. Možná vychází i kouření z podobných nevědomých potřeb. Zkusil jsem sepsat výčet podobných momentů, které děláme, aniž víme přesně proč:
Plivání do hloubek. Dupnutí do zamrzlé kaluže. Rozďoubání hořící svíčky. Praskání bublinkové fólie. Vycucávání pikaa. Šlápnutí na suchý osamocený list na chodníku. Vracení použitých zápalek zpátky do krabičky. Nechuť čurat ve volné krajině, je potřeba alespoň malý keřík. Založení ruličky toaletního papíru do držáku, aby se dal odtrhávat buď z jedné, nebo z druhé strany. Dloubání v nose. Na eskalátorech hlazení pevného plechu. Mačkání tlačítka otevření dveří v metru, i když to už udělal někdo před námi. Mačkání čudlíku ve výtahu, aby se dveře zavřely, i když se mají zavřít samy. Nakrájení jablka na prkýnku, chutná pak lépe než z ruky. Ošoupání bot do rohožky, i když je máme čisté. Po vykonání velké potřeby se podívat na své dílo. Přejetí dřívkem po vlnitém plechu.
Nemusím snad říkat, že mě mikroskopické zkoumání všech těchto podivností zajímá víc než co Zeman a co Babiš.
Ono žmoulání a drolení okvětních lístků a stébel trav musí pramenit z dosti pradávných pudů po předcích. Uklidňuje to. Jako když krávy přežvykují. Pomáhá to přemýšlet. Čistíš si hlavu. Špatné myšlenky s tím odhazuješ. Lidé mají rádi to, co klade odpor. A pak ten odpor rádi překonávají. Zvláště když to nestojí veliké úsilí. Nebo nás baví zvuk prasknutí. Nechce se asi jít krajinou s prázdnýma rukama. Potřebujeme se něčeho dotýkat. Jako někdo má neustálou potřebu mluvit, neumí zažívat ticho, tak je najednou sám v krajině a nahrazuje to mluvení.
Kamarádka neumí poradu se šéfem, pokud v ruce celou dobu nežmoulá propisku. Nejde jí jinak přemýšlet. Já se zase při schůzkách často dotýkám malého čajového kalíšku. Možná vychází i kouření z podobných nevědomých potřeb. Zkusil jsem sepsat výčet podobných momentů, které děláme, aniž víme přesně proč:
Plivání do hloubek. Dupnutí do zamrzlé kaluže. Rozďoubání hořící svíčky. Praskání bublinkové fólie. Vycucávání pikaa. Šlápnutí na suchý osamocený list na chodníku. Vracení použitých zápalek zpátky do krabičky. Nechuť čurat ve volné krajině, je potřeba alespoň malý keřík. Založení ruličky toaletního papíru do držáku, aby se dal odtrhávat buď z jedné, nebo z druhé strany. Dloubání v nose. Na eskalátorech hlazení pevného plechu. Mačkání tlačítka otevření dveří v metru, i když to už udělal někdo před námi. Mačkání čudlíku ve výtahu, aby se dveře zavřely, i když se mají zavřít samy. Nakrájení jablka na prkýnku, chutná pak lépe než z ruky. Ošoupání bot do rohožky, i když je máme čisté. Po vykonání velké potřeby se podívat na své dílo. Přejetí dřívkem po vlnitém plechu.
Nemusím snad říkat, že mě mikroskopické zkoumání všech těchto podivností zajímá víc než co Zeman a co Babiš.
Fejeton pro Reflex 09/2019