Tak jsem si přiznal prohru. Pět a půl roku rozmísťuju na ulici a nádraží piana. Lidé a novináři to milují. Připadal jsem si jak nikým nevolený rozsévač, který tamhle umístí stůl se šachy, jinde Poesiomat a Veršomat. Připadal jsem si jak v supermarketu Nápadů, kde si do košíku vložíte tamhle akci Malostranské dvorky, tady tančírnu tanga na nádraží a jééé, voni tady mají i čtení básníků v žižkovským tunelu, to beru. Akorát se pak jde k pokladně, kde to musí někdo zaplatit.
Nadšení z věcí, to umím. A umím k tomu strhnout i nemálo lidí. Ale je to někdy až chorobné. Jsou lidé, kteří neumějí projít kolem kontejneru a nevzít s sebou „věc, jež by se jednou mohla hodit“. Podobně se mi stává, že mluvíte s nadšeným člověkem, hned spolu něco vymyslíte a večer doma si uvědomíte, k čemu všemu jste se to zavázali. Dostal jsem – nekecám – stovky mailů, esemesek, osobních povzbuzení od kolemjdoucích, úředníků, politiků. Všichni svorně psali, že zalidňovat veřejný prostor a pořádat nejrůznější akce má velký smysl dělat a že nám moc a moc fandí. Bohužel fandit nestačí.
Namyšleně jsem si myslel, že vytvoříme módu „dělat věci zespodu“. Najal jsem špičkové lidi za důstojné platy. Osmdesát procent času jsem věnoval těmto neziskovým aktivitám. Teda neziskovým, kdyby neziskovým, značně ztrátovým. Zbylých 20 % jsem věnoval byznysu – provozování mých kaváren. Díval jsem se pohrdlivě na vydělávání peněz. Věřil jsem na zákon, že když vložíte do vesmíru pozitivní energii, děláte věci nezištně, pro druhé, že se vám to vrátí. Prostě na to půjdu jinudy.
Neziskovku tedy nechávám v klidu na kapačkách a zkusím se mezitím vnitřně přetvořit z „kulturního aktivisty“ na podnikatele. Není mi to moc příjemné, image bych měl raději jinou. Zkusím umenšit aktivity v oživování měst a budu se věnovat jenom kavárnám a aktivitám na střeše pražské Lucerny, které, doufám, mají nějaký přínos pro společnost. A přísně jsem si zakázal, že už žádný nezisk po určitou dobu. No dobře, v týdnu jsem měl schůzku s básníkem Petrem Hruškou, domlouvali jsme 200 let od narození Walta Whitmana na hradě Pirkštejně. No dobře, tak jedna výjimka, no...
Budu se opakovat, ze dvou dilemat, jestli byznys, nebo nezisk, si opět vybírám oboje. Jenom obracím poměr.
Nadšení z věcí, to umím. A umím k tomu strhnout i nemálo lidí. Ale je to někdy až chorobné. Jsou lidé, kteří neumějí projít kolem kontejneru a nevzít s sebou „věc, jež by se jednou mohla hodit“. Podobně se mi stává, že mluvíte s nadšeným člověkem, hned spolu něco vymyslíte a večer doma si uvědomíte, k čemu všemu jste se to zavázali. Dostal jsem – nekecám – stovky mailů, esemesek, osobních povzbuzení od kolemjdoucích, úředníků, politiků. Všichni svorně psali, že zalidňovat veřejný prostor a pořádat nejrůznější akce má velký smysl dělat a že nám moc a moc fandí. Bohužel fandit nestačí.
Namyšleně jsem si myslel, že vytvoříme módu „dělat věci zespodu“. Najal jsem špičkové lidi za důstojné platy. Osmdesát procent času jsem věnoval těmto neziskovým aktivitám. Teda neziskovým, kdyby neziskovým, značně ztrátovým. Zbylých 20 % jsem věnoval byznysu – provozování mých kaváren. Díval jsem se pohrdlivě na vydělávání peněz. Věřil jsem na zákon, že když vložíte do vesmíru pozitivní energii, děláte věci nezištně, pro druhé, že se vám to vrátí. Prostě na to půjdu jinudy.
Neziskovku tedy nechávám v klidu na kapačkách a zkusím se mezitím vnitřně přetvořit z „kulturního aktivisty“ na podnikatele. Není mi to moc příjemné, image bych měl raději jinou. Zkusím umenšit aktivity v oživování měst a budu se věnovat jenom kavárnám a aktivitám na střeše pražské Lucerny, které, doufám, mají nějaký přínos pro společnost. A přísně jsem si zakázal, že už žádný nezisk po určitou dobu. No dobře, v týdnu jsem měl schůzku s básníkem Petrem Hruškou, domlouvali jsme 200 let od narození Walta Whitmana na hradě Pirkštejně. No dobře, tak jedna výjimka, no...
Budu se opakovat, ze dvou dilemat, jestli byznys, nebo nezisk, si opět vybírám oboje. Jenom obracím poměr.
Fejeton pro Reflex 07/2019