Miluju Prahu. Je nás takových pár miliónů. Jsem jí ovšem bezmezně věrnej. Budu s ní žít po celý život.
Občas se někdo opovržlivě vyjádří, že je to periférie, že chce žít v Londýně, v New Yorku. Chtěl bych to tady spíš zlepšovat než jít za lepším. I když jsem ale udělal totéž. Také jsem ve svých devatenácti odešel z Ústí nad Orlicí studovat do Prahy. Vítěz bere vše, vysává spoustu nadaných lidí, co by mohli svoji rodnou hroudu povznést, a přivábí je k sobě. Jenže já si v tom roce 1998 fakt neměl v Ústí s kým pokecat. O filozofii, historii, politice. Praha jsou pro mě lidi, s nimiž si rozumíte, kteří vás obohacují, od nichž se něco učíte. (I když většina mých přátel v Praze je původně odněkud jinud.)
Praha jsou pro mě hospody. U černého vola a pak hlavně cesta z hospody dolů po Zámeckých schodech. Moje uniforma je od šestnácti klobouk, manšestrové sako a kožená brašna. Nikam jsem se neposunul. Na oprýskaných zdech, v lehkém pološeru lamp pak pozorujete svůj stín. Bohužel mi všechno opravují.
A U Jelínků. Tam si chodili pro materiál Hašek i Hrabal. Taková místa nejsou nikde na světě. Pak vetešnictví. Dříve Špičák a Čapek. Bleší trhy na Kolbence. Potulní blázni – jednou jeden seděl na zemi na Staromáku s nahozeným rybářským prutem do kanálu a vedle dvě ryby a potutelně se na mě usmíval.
Praha, to je, že si nakoupíte štos deníků a týdeníků a prosedíte den v kavárně, občas proložíte partičkou šachů. Dále Masarykova vyhlídka s lípou na Hradě, o které zas tolik lidí neví. Roráty v katedrále, přednášky na univerzitě, Placákův tříkrálový pochod za monarchii...
Abychom ji mohli milovat, potřebujeme od ní často zdrhat. Proto tolik chalupářů u nás a v pátek večer tolik čundráků čekajících na smíchovském nádraží. Už tři roky mám předsevzetí, že zůstanu na víkend v Praze. Se mi to zatím nepodařilo.
Můj temporytmus se potřebuje nadopovat vesnicí, lesem, abych ten týden mohl fungovat. Je to jako načerpání paliva, jež okolo čtvrtka dochází a v pátek jedeme na rezervu a tak tak že dojedeme. Asi je to tím, že ve městě nevnímáme přirozený rok, živly. Je tam jeden univerzální čas města. V létě tě chladí klimatizace, zimu vyřešíme jedním zmáčknutím tlačítka. Nezažiješ opravdovou tmu, ticho, zmoknutí. Na vesnici mi začne den tím, že jdu dát kozám.
A tak z dilematu město nebo venkov jsem si vybral oboje.
Občas se někdo opovržlivě vyjádří, že je to periférie, že chce žít v Londýně, v New Yorku. Chtěl bych to tady spíš zlepšovat než jít za lepším. I když jsem ale udělal totéž. Také jsem ve svých devatenácti odešel z Ústí nad Orlicí studovat do Prahy. Vítěz bere vše, vysává spoustu nadaných lidí, co by mohli svoji rodnou hroudu povznést, a přivábí je k sobě. Jenže já si v tom roce 1998 fakt neměl v Ústí s kým pokecat. O filozofii, historii, politice. Praha jsou pro mě lidi, s nimiž si rozumíte, kteří vás obohacují, od nichž se něco učíte. (I když většina mých přátel v Praze je původně odněkud jinud.)
Praha jsou pro mě hospody. U černého vola a pak hlavně cesta z hospody dolů po Zámeckých schodech. Moje uniforma je od šestnácti klobouk, manšestrové sako a kožená brašna. Nikam jsem se neposunul. Na oprýskaných zdech, v lehkém pološeru lamp pak pozorujete svůj stín. Bohužel mi všechno opravují.
A U Jelínků. Tam si chodili pro materiál Hašek i Hrabal. Taková místa nejsou nikde na světě. Pak vetešnictví. Dříve Špičák a Čapek. Bleší trhy na Kolbence. Potulní blázni – jednou jeden seděl na zemi na Staromáku s nahozeným rybářským prutem do kanálu a vedle dvě ryby a potutelně se na mě usmíval.
Praha, to je, že si nakoupíte štos deníků a týdeníků a prosedíte den v kavárně, občas proložíte partičkou šachů. Dále Masarykova vyhlídka s lípou na Hradě, o které zas tolik lidí neví. Roráty v katedrále, přednášky na univerzitě, Placákův tříkrálový pochod za monarchii...
Abychom ji mohli milovat, potřebujeme od ní často zdrhat. Proto tolik chalupářů u nás a v pátek večer tolik čundráků čekajících na smíchovském nádraží. Už tři roky mám předsevzetí, že zůstanu na víkend v Praze. Se mi to zatím nepodařilo.
Můj temporytmus se potřebuje nadopovat vesnicí, lesem, abych ten týden mohl fungovat. Je to jako načerpání paliva, jež okolo čtvrtka dochází a v pátek jedeme na rezervu a tak tak že dojedeme. Asi je to tím, že ve městě nevnímáme přirozený rok, živly. Je tam jeden univerzální čas města. V létě tě chladí klimatizace, zimu vyřešíme jedním zmáčknutím tlačítka. Nezažiješ opravdovou tmu, ticho, zmoknutí. Na vesnici mi začne den tím, že jdu dát kozám.
A tak z dilematu město nebo venkov jsem si vybral oboje.
Fejeton pro Reflex 06/2019