To byste nevěřili, jak je těžký najít v dnešní době řezníka. Na zabijačku. Nikdo to nechce dělat. Ještě jsem sehnal kluky, co by vyrobili jitrnice, tlačenku, ale rovnou z připravených půlek prasete. Já chtěl ale těm pražskejm hipsterům ukázat střelení do hlavy, kuchnutí pod krkem, vypuštění a míchání krve, nasypání kalafuny, spaření a odštětinování, navléknutí na řetěz a vytáhnutí na trojnožku.
Prostě samý brutální věci pro lidi, co raději namletou přepálenou hmotu v bulce. Být veganem je správnější přístup k životu. Já té správnosti zatím nedorostl. Když už ale jím maso, tak chci sám pro sebe a pro přátele zažít, co voňavé jitrničky a ovárek obnášejí.
Několik tisíc let se na vesnicích v rámci přírodního koloběhu zabíjela zvířata a až na kost se celá zpracovala. Nyní žijeme v době, kdy to mizí a stát skrze neustálé zpřísňování veterinární kontroly chce, ať si maso koupíme z průmyslových velkovýkrmen. Hlavně se vyhnout smrti a brát kus masa jako produkt.
Před dvěma lety nám na hradě Pirkštejn zabijačku udělal řezník ze sousední vesnice. Pije každý den dvě deci krve. Nikdy není nemocný, spí jen pár hodin, síly má jak upír. Jenže se naposledy až moc opil, přijela si pro něj ve dvě ráno maminka favoritem. Volal jsem mu asi padesátkrát, a nevzal mi to. Asi dostal zákaz. Poptával jsem proto usilovně jiné řezníky a nic.
Už jsem se smiřoval s tím, že ani letos masopustní prase neproběhne. Vydal jsem se v sobotu k nádraží v Ratajích a sedl do první lokálky, co zrovna jela někam. Průvodčí se optal, kam to bude. Já že nevím, někam mi to dejte. Vystoupil jsem kdesi v polích a vydal se sněhem do fujavice. Fena honila zajíce, padající sníh řezal do tváře, a protože jsem pozér i sám před sebou, četl jsem si za chůze Nietzsche.
Černý kabát, šátek po dědovi, starý plátěný baťoh, nikde nikdo. Připadal jsem si jak pašerák. Toulky v zimě mám raději, v létě je všude moc rozjančených lidí. Po patnácti kilometrech jsem došel do Kouřimi, která kdysi zdatně konkurovala Praze. U garáže hlouček lidí, na válu tlačenky, sousedi v montérkách si zabili prase. Dali jsme se do řeči a já konečně sehnal řezníka. Doslova mi přišel do cesty.
Tak je to pro mě další metafora života. Něco zoufale hledáte, a přitom se leckdy stačí vydat na pouť a nechat, ať o ty věci zaškobrtnete. Pouť je především stav mysli. Stav neplánovanosti, nezajištěnosti. Kéž se v tomto stavu mysli budu více trénovat a přitahovat si na dálku řezníky do cesty.
Fejeton pro Reflex 05/2019