Lidé milují neúspěchy druhých, tak proč o jednom svém nenapsat. Před šesti lety jsem si pořídil restauraci Ermitage. Ptáte se proč?
Po třech letech podnikání jsem měl pocit, že na co sáhnu, to mi jde: Café V lese v pražské Krymské nebo oživení Bajkazylu na Náplavce. Tak proč by nefungovala restaurace, že? Zaplatil jsem tedy odstupné, nakoupil za statisíce spotřebiče, najal profesionálního kuchaře, interiér nechal vyladit v duchu věhlasné petrohradské obrazárny. A?
Přerostlá ropucha
První měsíc se vše rozbíhá, člověk nemůže čekat zázraky. To je jasný, že si lidé musí najít cestu. Druhý měsíc se pozoruje znatelný nárůst zákazníků, ale stále asi na 1/4 toho, co bychom potřebovali. Pak třetí měsíc, čtvrtý a pořád to šlo nahoru. Akorát se všechno stále muselo značně dotovat. To, co se vydělalo v jiných podnicích, se odneslo do Ermitage a tam se rozpustilo.
Barmani mě neustále uklidňovali: Neboj, to je normální, každá hospoda se rozjíždí třeba rok dva. No jo, ale jak mám vědět, že to je jenom o čase, co když ne? Získával jsem k tomu místu odpor. Jako k obludné přerostlé ropuše, která schramstne veškeré peníze. V únoru se otevřelo a v listopadu jsem si musel přiznat prohru. A do toho přišla kontrola z úřadu práce, kdy ne všechno jsem měl v pořádku.
Bez ničeho
No nic, říkal jsem si, stálo mě to asi 1,5 miliónu, tak alespoň získám třeba milión na nějakém odstupném. Slevoval jsem a slevoval až na úplné nic, hlavně ať si to konečně někdo vezme. Lajdácky jsem si totiž nepročetl smlouvu a správně bych tam měl po dobu pěti let platit 70 tisíc měsíčně nájem.
Neměl jsem tehdy ani na zaplacení elektřiny, a tak mi ji vypnuli. Realiťák vzal na místo klienty, kteří na prostor ani neviděli. Odmítl mi poskytovat další služby.
Majitel domu nakonec svolil, že mohu ke konci ledna ukončit pronájem a bez ničeho odejít.
V lednu posílám do místa zkázy barmana, aby předal výčepní zařízení pivovaru. Volá mi, že se tam nejde dostat, že to je zabarikádovaný. Já si říkám, co to mám za blázny zaměstnance, jaký zabarikádovaný.
Otráveně tam raději jedu a koukám: vymlácený okno a všude bordel. Asi se tam někdo vloupal. Vejdeme dovnitř a na záchodě najdeme udělaný pelíšek z prochcaných spacáků, pár porno časopisů a obrovský kladivo, kterým to okno někdo vymlátil. Nikde nikdo.
No nic, na chvíli jsem odjel a vrátil se okolo šesté a to už tam někdo byl. Přijela tedy zásahovka, vylomili mi dveře na záchod, baterky, tma, mela, nasazení pout, řvaní a onen pán začne žadonit, že se omlouvá, že nemá kde spát, že to okno nerozbil, že už to bylo, že tam jen chtěl přespat. Je sedmá hodina večer.
Smažky vymaštěný!
Bylo mi ho líto, tak jsem se s policií domluvil, že řeknu, že okno bylo omylem nedovřené a ať ho pustí. Říkal, že je to vyléčený narkoman, že studoval latinu, že má rád staré obrazy. Byl večer a nikde by mi stejně okno nezasklili. Poprosil jsem ho, jestli by mi tedy tu hospodu přes víkend nepohlídal, aby tam někdo třeba neodnesl i těch pár věcí, které tam zbyly.
Po víkendu jsem se s milým narkomanem opět více spřátelil, všude bylo uklizeno a prý jestli by tam nemohl být ještě jeden týden. Jasně. Pak už jsem tam ale nechodil. Zakletý prostor. Vysávalo mě na to jen myslet.
Dva dny před odevzdáním prostoru jedu místo zkontrolovat. Titanic. Ti kreténi odvezli celou starou zaolejovanou vzduchotechniku, kterou nikde neprodají, ale já budu muset nechat zařídit novou za půl miliónu. Odvezli staré ledničky, nádobí, sporáky, plynovej kotel, který prodají za pětistovku, ale protože jsou jiné normy, tak já budu muset udělat za sto tisíc vyvložkování komína. Proč? Smažky. Vymaštěný.
Druhý den jsme zavolali kontejner, zbytky odpadu vynosili, smetáčkem nametli desítky injekčních stříkaček. K dokonání totálního průseru chybělo už jenom si při uklízení zabodnout stříkačku za nehet.
A ze všeho nejvíc jsem poté miloval časté dotazy přátel: „A co ta Ermitage? Jsem slyšel, že ti to nějak nevyšlo.“ Drásat se v otevřené ráně.
Ale takové věci mě učí ustát prohry. Bolelo to. Ale celkově to člověka posílí.
Fejeton pro Reflex 03/2019