Vánoce jsou časem, kdy se plní přání. A kdyby se mi zjevil džin z láhve přál bych si jednu věc: aby mi poradil, jak vytvořit ve společnosti nový zvyk, novou módu.
Aby si lidé začali ve svých kuchyních, v obývácích nebo klubovnách dobrovolných hasičů pořádat nejrůznější přednášky.
Existují bytové koncerty, občas i bytová divadla. Proč neudělat ze svých příbytků neformální kulturní a vzdělávací instituce? Mělo by to samé výhody. Něco nového by se dozvěděli. Potkali by nové lidi, kteří mají asi podobný vkus, když se zjeví na podobném tématu. K povídání se může otevřít láhev vína, takže se rázem ocitnete v jakési hospodě. Kavárna, univerzita, to je stav ducha.
Fungovalo by to něco jako filmový klub. Každý by věděl, o co se jedná.
Hostitel by si mohl zvolit žánr setkání. Jestli víc intimní, kam by pozval čistě jen své známé. Nebo by známí řekli dalším známým. Anebo by večerní školu otevřel pro kohokoliv. Vytvořila by se na to asi aplikace.
Přihlášení lidé by museli být ověření. Aby se hostitelé nebáli pozvat si domů někoho úplně cizího.
Míním přednášky v tom nejširším slova smyslu. Od Jana Husa po kvašení kimči. Někdo ukáže, jak si vyměníte elektriku v lampičce. Malý pivovarník zase poví o výrobě piva. Někdo se zajímá o platónské dialogy, jiný fotí staré autobusové zastávky. Každý něco umí nebo zná někoho, kdo něčemu rozumí.
Violoncellista Tomáš Jamník se pokouší o podobnou věc. S aplikací Vážný zájem pořádá domácí koncerty klasické hudby. V podtitulu má koncerty v papučích. Spojuje pořadatele, muzikanty a hudebníky. Doba se mění a on je to opravdu
jiný zážitek, když sedíte čtyři met‑
ry od muzikanta, doslova to vámi vibruje. Můžete se pak na cokoliv zeptat. Vytváří se užší, osobnější vztah.
Podobně na přednáškách doma. Nevím, jak by se to jmenovalo. Ve městech možná salóny. Jako v Paříži před dvěma sty lety. Na statku u dubového stolu by stačil název přednáška.
Akce, které by pořadatelé otevřeli pro kohokoliv, by se avizovaly v oné aplikaci. Hosté by si v mapě rozklikli, že někde u Semil je zajímavý program, a udělali by si tam výlet třeba přes půlku republiky. Anebo by se tam zjevili lidé z okolí, jež přitáhlo to téma. Spříznění lidé, kteří ani nevěděli, že nedaleko žije někdo s podobným zájmem.
Připomínalo by to takové národní obrození. Lidé by se potkávali ve světnicích. Jako tehdy, když zachovávali češtinu.
Já sám takové salóny, bytové semináře pořádám celý život. Je mi to vlastní. Miluju všem dolívat víno, na začátku je krátce představit a pak sledovat to vzrušující napětí, když se říkají chytré věci. Jsem na tom závislý.
Krom přemýšlení o aplikaci bych chtěl uspořádat v dubnu pár takových večerů na střeše Lucerny. A sezvu lidi, kteří by něco takového mohli chtít pořádat ve svém městě. Tak se když tak ozvěte.
Třeba se u nás za pár let rozmůže takový nešvar. Lidé se nám budou scházet po domácnostech a budou společně diskutovat a poslouchat přednášky. Takové věci mohou být i nebezpečné. Když se lidi potkávají.
Ono totiž pak vždycky něco vznikne.
Existují bytové koncerty, občas i bytová divadla. Proč neudělat ze svých příbytků neformální kulturní a vzdělávací instituce? Mělo by to samé výhody. Něco nového by se dozvěděli. Potkali by nové lidi, kteří mají asi podobný vkus, když se zjeví na podobném tématu. K povídání se může otevřít láhev vína, takže se rázem ocitnete v jakési hospodě. Kavárna, univerzita, to je stav ducha.
Fungovalo by to něco jako filmový klub. Každý by věděl, o co se jedná.
Hostitel by si mohl zvolit žánr setkání. Jestli víc intimní, kam by pozval čistě jen své známé. Nebo by známí řekli dalším známým. Anebo by večerní školu otevřel pro kohokoliv. Vytvořila by se na to asi aplikace.
Přihlášení lidé by museli být ověření. Aby se hostitelé nebáli pozvat si domů někoho úplně cizího.
Míním přednášky v tom nejširším slova smyslu. Od Jana Husa po kvašení kimči. Někdo ukáže, jak si vyměníte elektriku v lampičce. Malý pivovarník zase poví o výrobě piva. Někdo se zajímá o platónské dialogy, jiný fotí staré autobusové zastávky. Každý něco umí nebo zná někoho, kdo něčemu rozumí.
Violoncellista Tomáš Jamník se pokouší o podobnou věc. S aplikací Vážný zájem pořádá domácí koncerty klasické hudby. V podtitulu má koncerty v papučích. Spojuje pořadatele, muzikanty a hudebníky. Doba se mění a on je to opravdu
jiný zážitek, když sedíte čtyři met‑
ry od muzikanta, doslova to vámi vibruje. Můžete se pak na cokoliv zeptat. Vytváří se užší, osobnější vztah.
Podobně na přednáškách doma. Nevím, jak by se to jmenovalo. Ve městech možná salóny. Jako v Paříži před dvěma sty lety. Na statku u dubového stolu by stačil název přednáška.
Akce, které by pořadatelé otevřeli pro kohokoliv, by se avizovaly v oné aplikaci. Hosté by si v mapě rozklikli, že někde u Semil je zajímavý program, a udělali by si tam výlet třeba přes půlku republiky. Anebo by se tam zjevili lidé z okolí, jež přitáhlo to téma. Spříznění lidé, kteří ani nevěděli, že nedaleko žije někdo s podobným zájmem.
Připomínalo by to takové národní obrození. Lidé by se potkávali ve světnicích. Jako tehdy, když zachovávali češtinu.
Já sám takové salóny, bytové semináře pořádám celý život. Je mi to vlastní. Miluju všem dolívat víno, na začátku je krátce představit a pak sledovat to vzrušující napětí, když se říkají chytré věci. Jsem na tom závislý.
Krom přemýšlení o aplikaci bych chtěl uspořádat v dubnu pár takových večerů na střeše Lucerny. A sezvu lidi, kteří by něco takového mohli chtít pořádat ve svém městě. Tak se když tak ozvěte.
Třeba se u nás za pár let rozmůže takový nešvar. Lidé se nám budou scházet po domácnostech a budou společně diskutovat a poslouchat přednášky. Takové věci mohou být i nebezpečné. Když se lidi potkávají.
Ono totiž pak vždycky něco vznikne.
Fejeton pro Reflex 51-52/2020