Tak už mi jde po deseti letech zase číst. Přestal jsem, když jsem začal podnikat. Otevřel jsem kavárny a první tři roky jsem věnoval veškerou pozornost jenom tomu, aby přežily. Pak bylo o trošku volněji, ale začal jsem být závislým na Facebooku a neustálém sledování zpráv na mobilu.
Teprve před dvěma a půl rokem jsem si sociální sítě zrušil a na mobilu schválně nemám nainstalovaný internet. Slouží jen k volání, psaní zpráv a focení. Začal jsem opět pravidelně číst tištěné týdeníky.
Ale teprve teď, dva a půl roku po zrušení sítí, cítím, že se ten mozek celkem uzdravil. Byl narušený roztěkaností. To byl dříve častý jev.
Udělal jsem si prostor o víkendu na čtení. Pořádek na pracovním stole, čaj do konvičky, svíčka, klidná hudba. A otevřu knížku a oči jedou po řádkách a já myslím na úplně jiné věci. Neuroticky jsem vzal mobil, zascrolloval. Zase se vrátil k roztěkané četbě. Zapomněl jsem číst.
Díky této podzimní karanténě jsem se hodil do předpodnikatelského období. Přečtu opět třeba středně velkou knihu za víkend. Pro mnohé z vás samozřejmost. Ale já se cítím, jako bych byl slepý a znovu se mi vrátil zrak. Znovu můžu číst. Zázrak.
Číst už sice můžu, ale po týdnu se chci o té knize s někým pobavit a vlastně vůbec nevím, co v ní bylo. Úplný zatmění. Já vím, že se mi ty věci ukládají někam do podvědomí. Ale připadám si jako student před zkouškou, kterému se zdá, že vlastně vůbec nic neví.
Zkouším si nově pro větší zapamatování takové metody. Vždy po třiceti stránkách si dám tři minuty, kdy musím nepřetržitě psát, co hlavního se na těch stránkách stalo. Abych se to naučil vybavovat z paměti. Když jsem si jenom dělal zápisky a podtrhával, tak jsem se k tomu stejně nikdy nevracel. Musí se to fixovat v hlavě.
Dalším ideálním pomocníkem je mít čtecí ženu. Oba si takhle o víkendu u kamen čtete a vzájemně si přeříkáváte, o čem se v té knize píše. A tím, že ten druhý může mít doplňující otázky, tak se jednak víc snažíte si to při četbě zapamatovat a pak i vybavovat. Partnerský vztah je takovým celoživotním vzděláváním. Akorát já jsem starej mládenec.
Studenti to mají v něčem jednodušší. Musejí číst, jinak nedostanou kredity. Nebo učitelé. Ti zase čtou daný text s tím, že jej pak budou žákům převypravovat. Ale co chudáci my, obyčejní lidé, kteří nemají tyhle přinucující mechanismy? Musíme si je asi vytvářet trošku uměle.
Fejeton pro Reflex 50/2020