Občas si něco někde přečtu nebo něco vyposlechnu a zkouším to hned realizovat. Beru to jako manuál pro život.
Před asi dvaceti lety jsem na Vltavě poslouchal nějaký pořad a snad Alfred Strejček tam vyprávěl, jak se každý den sprchuje studenou vodou. Od té doby jsem se také zkoušel občas sprchovat studenou. Ale bylo to sporadické. Až teď, v této podzimní polokaranténě, se mi podařilo se sprchovat každý den.
V hlavě víte, že je něco prospěšné, a přesto se to nedaří. Potřeboval jsem, aby se to stalo automatismem. Abych se nemusel každodenně rozhodovat, jestli půjdu. Abych si nemusel sám před sebou hledat výmluvy, že třeba dnes výjimečně nepůjdu, vynechám jenom dnešek. To zabírá strašně moc mozkový energie. Potřeboval jsem, aby se to stalo podvědomou věcí. Stejně jako si člověk jde v polospánku vyčistit zuby.
Ani si to nemusí přikazovat.
Takhle se tedy zvednu z postele, vezmu ručník a jdu do studené koupelny. Ani nevím proč, začnu vždy levým chodidlem. Pak pravé. Levou nohu, pravou. Opláchnutí obličeje je moc osvěžující. Levé rameno, pravé. A to je zatím celkem zvládnutelné. Nejtěžší je zvednout sprchu nad krk. K tomu se dlouho odhodlávám. Ale protože je ve studené koupelně zima a studená voda chvíli teče nazdařbůh, nezbývá než opláchnout i ta záda. To bolí. Občas si zadám, že nehnu brvou. Že se budu tvářit, jako by se nic nedělo. Přitom vám ledové prameny rozřezávají záda. Snažím se sám před sebou nedat nic znát. Vrchol herectví.
Do této doby je to utrpení. Ale teprve když se to překoná, nastává slastný heroický pocit. Přemohli jste svého největšího životního protivníka. Své lenivé já. Užíváte si vítězství. Malé vítězství. Takhle na počátku dne je to předobraz dalších drobných vítězství, která nás čekají v průběhu dne. Stále volíme mezi pohodlnější variantou a náročnější.
Dvacet let mi trvalo, než jsem se to naučil dělat každý den. Snad mi to vydrží. Pokud se to stane takovým druhým čištěním zubů, rád bych přidal další činnosti, bez kterých by den nebyl dnem. Určitě se nabízí modlitba, meditace v tichosti, ranní běh. Ale nechci přepálit začátek.
Nenabrat si na začátek ambiciózně moc úkolů a pak se v tom ztratit. A doufám, že mi další malá vítězství nebudou trvat dvacet let, jako je tahle ledová sprcha.
Před asi dvaceti lety jsem na Vltavě poslouchal nějaký pořad a snad Alfred Strejček tam vyprávěl, jak se každý den sprchuje studenou vodou. Od té doby jsem se také zkoušel občas sprchovat studenou. Ale bylo to sporadické. Až teď, v této podzimní polokaranténě, se mi podařilo se sprchovat každý den.
V hlavě víte, že je něco prospěšné, a přesto se to nedaří. Potřeboval jsem, aby se to stalo automatismem. Abych se nemusel každodenně rozhodovat, jestli půjdu. Abych si nemusel sám před sebou hledat výmluvy, že třeba dnes výjimečně nepůjdu, vynechám jenom dnešek. To zabírá strašně moc mozkový energie. Potřeboval jsem, aby se to stalo podvědomou věcí. Stejně jako si člověk jde v polospánku vyčistit zuby.
Ani si to nemusí přikazovat.
Takhle se tedy zvednu z postele, vezmu ručník a jdu do studené koupelny. Ani nevím proč, začnu vždy levým chodidlem. Pak pravé. Levou nohu, pravou. Opláchnutí obličeje je moc osvěžující. Levé rameno, pravé. A to je zatím celkem zvládnutelné. Nejtěžší je zvednout sprchu nad krk. K tomu se dlouho odhodlávám. Ale protože je ve studené koupelně zima a studená voda chvíli teče nazdařbůh, nezbývá než opláchnout i ta záda. To bolí. Občas si zadám, že nehnu brvou. Že se budu tvářit, jako by se nic nedělo. Přitom vám ledové prameny rozřezávají záda. Snažím se sám před sebou nedat nic znát. Vrchol herectví.
Do této doby je to utrpení. Ale teprve když se to překoná, nastává slastný heroický pocit. Přemohli jste svého největšího životního protivníka. Své lenivé já. Užíváte si vítězství. Malé vítězství. Takhle na počátku dne je to předobraz dalších drobných vítězství, která nás čekají v průběhu dne. Stále volíme mezi pohodlnější variantou a náročnější.
Dvacet let mi trvalo, než jsem se to naučil dělat každý den. Snad mi to vydrží. Pokud se to stane takovým druhým čištěním zubů, rád bych přidal další činnosti, bez kterých by den nebyl dnem. Určitě se nabízí modlitba, meditace v tichosti, ranní běh. Ale nechci přepálit začátek.
Nenabrat si na začátek ambiciózně moc úkolů a pak se v tom ztratit. A doufám, že mi další malá vítězství nebudou trvat dvacet let, jako je tahle ledová sprcha.
Fejeton pro Reflex 49/2020