Letošní Ježíšek se zase předved’. Vánoce slavím každý rok sám na hradě. S kozama. Letos jako každý rok do poslední chvíle zařizování. Ještě posledních pár kafí před koncem roku s různými přáteli a shánění posledních dárků.
Na škole jsem nesnášel šprty, kteří před zkouškou hrotili, že to nedaj’, že se vůbec neučili. A pak dostali za jedna. Já teda taky říkal, že to nedám a že jsem se nestihl připravit. Ale já to alespoň dodržel a opravdu jsem u těch nejrůznějších zkoušek prolít’.
Podobně někteří kamarádi soutěží, kdo nechá věci na co nejposlednější chvíli. „Já nevím, jak to všechno stihnu připravit na ty Vánoce. Vůbec to nestíhám...“ I já jsem to tak říkal. Akorát jsem to dodržel a opravdu toho moc nestihl.
Nakoupení posledních knih pod stromeček, poslední pivo u Černého vola, a že tedy pojedu na hrad na celé svátky. Bylo půl jedenácté večer třiadvacátého. Už mi chyběl jenom stromeček, kapr, nákup surovin na bramborový salát, jídlo na celé svátky, postavení betléma. Obchody zavřené, u Vietnamců jsem koupil alespoň tři oschlé pomeranče a fíky. Potřeboval jsem ale vyrazit z Prahy už večer, chtěl jsem se probudit čtyřiadvacátého na hradě. To nějak dopadne, jsem si říkal.
Přijedu už po půlnoci, takže už byl vlastně Štědrý den. Teda noc před Štědrým dnem. A stihl přijít i balík s novou sekerkou na třísky. Nechal jsem si ji vyrobit u jednoho kováře. Znáte to, co si k Ježíšku nedáte sami, to nemáte. Dychtivě jsem strhával papír, abych si ji mohl potěžkat. Až fetišisticky jsem hladil dokonalé křivky topůrka a ostří. Akorát do ruky.
A přišel ještě jeden balík. Z „vazební věznice“. Cože? Ve vězení nikoho známého nemám. A spíš to má být naopak, ne? Že dárky na Štědrý den rozbalují vězni. Nechal jsem ten balík chvilku na stole a chodil kolem něho a představoval si, co v něm asi je.
Nejdříve jsem si zatopil a nalil sklenku vína, abych si ono rozbalení a rozklíčování záhady patřičně užil. Po dvaceti minutách jsem vybalil starou dopisní soupravu, staré fotky pražských zákoutí a dopis. A už jsem věděl. To je ta smažka, co mi vykradla restauraci Ermitage. Ajaj.
Psal jsem o tom mém velkém průšvihu do Reflexu fejeton. Nejenom že mi restaurace v roce 2013 zkrachovala, přišly mi nejrůznější kontroly a já se strašně zadlužil. Nakonec, když už byla zavřená a já stále musel platit nájem a dohadoval se s majitelem, abych ji mohl opustit, mi tam někdo vymlátil okno a nastěhoval se tam dealer. Když jsem na něj zavolal přepadovku, říkal, že studoval latinu a zajímá ho umění. Uvěřil jsem mu, policii řekl, že to nebudu hlásit, a nechal ho tam asi měsíc bydlet. Že mi to bude jakože hlídat, aby se tam právě nějací bezdomovci neusídlili. Jenže mi po nějakém čase vybílili i zbytek věcí. Bezcennou vzduchotechniku, kotle, radiátory. Všechno jsem pak musel majiteli uhradit jako nové. Strašný. Nevím, jestli to udělal ten trochu vzdělaný dealer, nebo někdo z jeho partičky.
Mnoho let jsem žil z ruky do huby, protože jsem splácel tenhle průser. A najednou mě Ježíšek obdaruje srdceryvným dopisem, kde se Petr omlouvá a prosí za odpuštění. Že prý je již dlouhých šedesát osm měsíců zavřený na bezdrogové zóně na Pankráci. Že si vyčítá, že raději nezačal dělat se mnou, protože má také rád stará pražská zákoutí a rád by je pomáhal obnovovat.
Dostal jsem tedy nejenom toto krásné vyznání, ale i štos netknutých dopisních papírů a obálek, jež dostal ve svých šesti letech. Prázdné obálky jako dárek od kriminálníka. To asi budu muset teď hodně psát psané dopisy, že? To mi to chce někdo shůry říct? A budou mít setsakramentsky podivuhodnou paměť.
První musím napsat mé milé smažce, která kupodivu umí latinsky a zajímá se o staré umění. A určitě ji i navštívím. Úplná pošta pro tebe, že? Šťastné setkání.
On to posílal už před pár měsíci. Vrátilo se mu to. Že si to ale rozbalím přímo na Štědrý den, to by nikdo nevymyslel.
Štědrý den byl letos opravdu štědrý. Na zázraky. Ráno jsem ještě sehnal stromeček, večer mi sousedi dali kousek kapra a salátu. Všechno, jak má být.
Fejeton pro Reflex 02/2020