Opět zkouším, jestli to v životě funguje tak, že musíte ten který obor vystudovat a pak jste odborník, anebo to jde obejít. Jestli nestačí mít obrovskou vášeň a pak se na to, jak se co dělá, doptáte. Klasické dilema, jestli je lepší zdokonalovat se ve svém oboru, anebo se pokoušet stát tzv. renesanční osobností.
Možná si toho Sókrata nepatřičně uzpůsobuju, ale jeho způsob filozofování bylo také neustálé doptávání na věci. Když jsem si založil první kavárnu, nevěděl jsem nic. Na všechno jsem se přeptal a otevřel. A nějak to dopadlo. To se s větším či menším úspěchem zopakovalo u dalších projektů.
Nyní se pokouším o další sféru a to už je ale fakt drzost. Chtěl bych si venku na Střeše Lucerny zrežírovat a napsat hru na motivy života „strýce“ Miloše Havla, a tím vlastně celé Havlovy rodiny.
Divadlo jsem nestudoval a navštěvuji ho tak jednou za dva roky.
Tak obcházím kamarády od divadla a ptám se, jak postupovat. Přečíst si několikrát knihy o něm, vypsat zásadní momenty. Najít si dramaturga. To je taková ta postava, jež není vůbec vidět, ale která mj. dává pozor, aby vše dávalo nějaký smysl. Najít správné herce.
Ptal jsem se na úplně základní, co je to vlastně divadlo. Prý, když jsme žili v jeskyních u ohňů, tak někdo třeba unikl o chlup smrti a předváděl, jak potkal medvěda, který ho chtěl rozsápat. Chtěl sdělit příběh.
My tedy budeme sdělovat příběh budovy Lucerny a postavu Miloše. Přímo v místě, kde se ony děje odehrávaly. Půjde vlastně o spojení architektury a divadla. Všechny zdi mají paměť. My ji tam budeme vyvolávat.
Kamarádi zase připravují podobné ztvárnění příběhu jejich budovy – Winterznizovy vily, kterou postavil Adolf Loos. Celá rodina pak byla poslána do Osvětimi, vrátila se jen manželka, která se tam ze stesku pak ani nejela podívat.
Podobné sdělování příběhu budov se dá dělat asi úplně kdekoliv. Skoro každý život stojí za vyprávění. Udělat z dopisů a vzpomínek babičky představení. Třeba jen pro příbuzné. Ale to už je asi spíš terapie, a ještě k tomu náročná.
No některé věci na střeše řešit nemusíme. Třeba kulisy Pražského hradu a celé střechy. Někde v Lucerně je pohovka, na které sedávala Lída Baarová a Goebbels. To nevím, jestli mi ji na představení půjčí.
Jednou mi kamarád řekl, že se nejvíc naučíš, když to svoje téma někomu přednášíš. Možná sepsání a zrežírování nějakého tématu je další posun, jak si některé věci uvědomit.
Fejeton pro Reflex 04/2020