Jsem milovníkem Chestertonovy knihy Klub podivných živností. Je to vlastně princip start-upů. Členem tohoto dávného londýnského klubu se mohl stát pouze ten, kdo si vydělává na živobytí něčím, čím si ještě nikdo nikdy nevydělával. A tak se tam popisují příběhy bizarních postaviček.
Potkal jsem člověka, kterého by do takového klubu vzali ihned. Jan Bím se živí tím, že chodí s lidmi poutě. V pondělí má administrativu a od úterý do pátku chodí do práce. Jde s někým pouť. Má na tři měsíce dopředu plno. Samozřejmě se při chůzi probírají důležitá osobní témata. Převážně se jedná o jednodenní poutě, zažil již ale i několikatýdenní. Dřív byl ředitelem jedné zážitkové cestovky. Tohle mu přijde smysluplnější.
Cena za pouť je individuální. Říká si tolik, kolik si onen člověk vydělá za den. Podobně to má i psí psycholog Ruda Desenský. Poradí vám, jak na problémového psa. A honorář je dobrovolnej. Koupí za to krmivo pro asi třicet psů, které někdo chtěl utratit a on se o ně stará.
Mohl by používat i název Výlety s terapií. To je ale něco jiného. Pouť není výlet. Nějak se na to člověk dopředu připravuje, co na té cestě chce řešit. Nemusí mít jasný cíl. Je víc otevřen tomu, co ho potká. Jednak na cestě, ale především, co ho bude napadat v hlavě. A tím, že má toho, kdo jej doprovází, může některé procesy urychlit.
Můj pradědeček měl vlastně podobné povolání. Jen za ně asi nedostával peníze. Vodil lidi na poutě do Vambeřic. O tomto poutním místě se psalo i v Babičce.
Měl jsem tradici chodit pouť s pár lidmi k jednomu opuštěnému kostelu v Orlických horách. Nebo k Reynkovu hrobu u Petrkova. Začínal jsem tím vždy advent. Což je vlastně počátek liturgického roku. V zimě, třeba čtyřicet kilometrů. Unavení, hladoví. Když jsem náhodou jednou vynechal, advent i celý rok pak nějak nebyly jakoby v pořádku. Letos jsem nic takového pořádat nesměl. Nestihli bychom se do devíti vrátit domů.
Říká se, že přijde hodně lidí o práci. Spousta pozic zmizí. Třeba je to ale příležitost, že si lidé vymyslí nová povolání. Jak vidíte, můžete se živit i tím, že si takhle v úterý vyjdete na nějaký kopec za Prahou, povídáte si s člověkem o životě a pak za to dostanete honorář.
Potkal jsem člověka, kterého by do takového klubu vzali ihned. Jan Bím se živí tím, že chodí s lidmi poutě. V pondělí má administrativu a od úterý do pátku chodí do práce. Jde s někým pouť. Má na tři měsíce dopředu plno. Samozřejmě se při chůzi probírají důležitá osobní témata. Převážně se jedná o jednodenní poutě, zažil již ale i několikatýdenní. Dřív byl ředitelem jedné zážitkové cestovky. Tohle mu přijde smysluplnější.
Cena za pouť je individuální. Říká si tolik, kolik si onen člověk vydělá za den. Podobně to má i psí psycholog Ruda Desenský. Poradí vám, jak na problémového psa. A honorář je dobrovolnej. Koupí za to krmivo pro asi třicet psů, které někdo chtěl utratit a on se o ně stará.
Mohl by používat i název Výlety s terapií. To je ale něco jiného. Pouť není výlet. Nějak se na to člověk dopředu připravuje, co na té cestě chce řešit. Nemusí mít jasný cíl. Je víc otevřen tomu, co ho potká. Jednak na cestě, ale především, co ho bude napadat v hlavě. A tím, že má toho, kdo jej doprovází, může některé procesy urychlit.
Můj pradědeček měl vlastně podobné povolání. Jen za ně asi nedostával peníze. Vodil lidi na poutě do Vambeřic. O tomto poutním místě se psalo i v Babičce.
Měl jsem tradici chodit pouť s pár lidmi k jednomu opuštěnému kostelu v Orlických horách. Nebo k Reynkovu hrobu u Petrkova. Začínal jsem tím vždy advent. Což je vlastně počátek liturgického roku. V zimě, třeba čtyřicet kilometrů. Unavení, hladoví. Když jsem náhodou jednou vynechal, advent i celý rok pak nějak nebyly jakoby v pořádku. Letos jsem nic takového pořádat nesměl. Nestihli bychom se do devíti vrátit domů.
Říká se, že přijde hodně lidí o práci. Spousta pozic zmizí. Třeba je to ale příležitost, že si lidé vymyslí nová povolání. Jak vidíte, můžete se živit i tím, že si takhle v úterý vyjdete na nějaký kopec za Prahou, povídáte si s člověkem o životě a pak za to dostanete honorář.
Fejeton pro Reflex 48/2020