Jak jdou měsíce rokem, mám vždy potřebu stihnout základní věci, bez kterých by nebylo jaro jarem a podzim podzimem. A samozřejmě často nestíhám. V únoru jsem nestihl žádný masopust. V červnu jsem nevylezl na žádnou třešeň, kde bych se přejedl sladkých plodů. A v říjnu jsem prošvihl šlapání a nakládání zelí.
Můj oblíbený způsob práce je psát si úkoly na papír a pak je slastně odškrtávat. Normálně jej mám přeplněný pracovními úkoly. Teď tam mám spíš úkoly – jako naučit se péct chleba či usušit křížaly.
Měl jsem tam posledních pár týdnů „zajít na šípky“. Každou chvíli hrozilo, že bude mrznout – a to už by nebyly použitelné. Vyrazil jsem tedy. Ukázkově rozbahněná polňačka, na vyvýšeném kopci v dáli kostel, z lesů čoudil dým jako z nějakého pohádkového milíře, kopa hnoje, projíždějící traktor, mlhy. Do toho ty nejpestřejší odstíny červeně šípků. Někdo provádí takové věci běžně, ale Napůlpražák o tom hned musí psát. Když ona to byla slavnost. Teda napůl slavnost, napůl zápas. Ty nejnadutější jsou totiž až na nejhořejších částech keře. Musíte se přitisknout jemně z boku, tak, aby vás šlahouny moc nezachytily. Pak si jednou rukou přitáhnete horní větev, stoupnete si na špičky, košík si opřete o břicho a jednou rukou uždibujete do boku lepkavé plody. Kdybyste je totiž tahali silou a „neucvakávali“ do boku, vždy se zaháknete všemi čtyřmi končetinami a nemůžete se vyháknout. To se tedy stane i tak. Jste uvězněni v keři. Vysápete se z něho jen za cenu potrhání oček košile a odnesení pár ostnů v prstech.
Existuje kniha Zen a umění opravy motocyklu. Nečetl jsem ji. Ale myslím, že kdyby se napsala kniha Tchaj-ťi a umění trhání šípků, že byla by o podobných věcech. Teď se mi suší, provoňují celou místnost. Orámováním v pekáčích mi vytvářejí i takové horizontální obrazy. Jednou jsem si koupil pětikilové balení. Nebylo to drahé. Tak jsem si říkal, jak jsem na to vyzrál. Že jsem ušetřil čas a námahu. Udělal jsem si je asi třikrát a pak se mi do nich dali moli.
Když za dlouhých večerů na hradě Pirkštejn budu na kamínkách nechávat probublávat druhý nálev šípkáče a budu jej posrkávat, vždy si vybavím obraz sběru. Toho zaklesnutí v osidlech keře.
V Citadele se píše o hoře, která má smysl pouze, když ji namáhavě vyjdete. Stejně tak kupovaný šípkový čaj mi nechutná tolik jako tenhle, po kterém budu mít ještě pár týdnu malé jizvy na prstech.
Fejeton pro Reflex 45/2020