Někdy přisuzujeme věcem a strojům určitou míru oduševnělosti. Jako kluk jsem dával svému kolu Eska jméno po oldshatterhandovském koni Hatátitlá. Když jsme závodili, představil jsem si, že je to rychlý hřebec, a tato sugesce způsobila, že jsem často dojel do cíle první.
Podobně jsem svoji stodvácu pojmenoval Lucinka. Občas jsem ji poplácával po kapotě jak nějakou klisnu. Když jsme někam dojeli a ona nechcípla nebo se nezavařila někde na křižovatce, tak jsem jí v duchu tak trochu poděkoval. Že mě nenechala ve štychu.
Možná mě to naučil Večerníček o mašinkách. Tam měly také tak trochu lidskou tvář. Byly oduševnělé.
Někdy se stroji musí pomoci pořádnou ránou. Jako člověku, když má štykavku. Dědova černobílá televize se občas rozostřovala. Člověk na to musel mít takový grif, umět správně zenově bouchnout do určitého místa a stíny se srovnaly. Tohle popisovat mileniálům, tak to asi nepochopí.
Někdy stroje reagují na přítomnost konkrétních lidí. Když jsme ještě měli počítač čtyřiosmšestku, tak jednou ani za nic nechtěl naskočit.
Zavolal se tedy ajťák, ten přišel, normálně zapnul počítač a on běžel.
Asi se ho leknul. Pak odešel, a počítač zase nenaběhl. Nepochopíte.
Ve škodovce jsem duši ještě cítil. Na všechno si člověk mohl šáhnout.
Věděl jsem, co která hadička znamená. Kterou páčkou napumpovat benzín. Když jezdím sériovým golfem, tak už jsou na všechno počítače a osobní vztah k autu je pryč.
V mém životě hraje významnou roli ještě jeden stroj, který není pouhým strojem. A to je páternoster v pražské Lucerně. Spouští se o půl sedmé ráno. Většinou mě ten hluk probudí. Výtah oduševňuje celý ten tajuplný dům. Ten palác se vlastně neustále modlí. Páternoster je latinsky Otčenáš. Ten se modlí při růženci, kdy se odpočítávají jednotlivé kuličky. Kabinky jsou takové korálky. Možná i cestující se nevědomky modlí. Je to rarita. Je jich v Čechách asi šedesát. Hodně lidí s ním jelo k nám na střechu vůbec poprvé.
Často se mě někdo zeptá, co by se stalo, když by člověk nestačil vystoupit a přejel. Je tam přítomno jakési tajemství. Převrátil by se a jel by pak hlavou dolů? Bylo by hezký tam dole ve sklepě udělat takový tajný bar. Ti, co by se o tom dozvěděli, by si schválně přejeli. Dole, kde by člověk tušil špinavé sklepy a strojovnu, by najednou hrála hudba, svítilo ponuré světlo a špičkoví barmani by tam míchali koktejly. Ale nic jsem neřekl. Fakt. Hlavně to nezkoušejte.
Podobně jsem svoji stodvácu pojmenoval Lucinka. Občas jsem ji poplácával po kapotě jak nějakou klisnu. Když jsme někam dojeli a ona nechcípla nebo se nezavařila někde na křižovatce, tak jsem jí v duchu tak trochu poděkoval. Že mě nenechala ve štychu.
Možná mě to naučil Večerníček o mašinkách. Tam měly také tak trochu lidskou tvář. Byly oduševnělé.
Někdy se stroji musí pomoci pořádnou ránou. Jako člověku, když má štykavku. Dědova černobílá televize se občas rozostřovala. Člověk na to musel mít takový grif, umět správně zenově bouchnout do určitého místa a stíny se srovnaly. Tohle popisovat mileniálům, tak to asi nepochopí.
Někdy stroje reagují na přítomnost konkrétních lidí. Když jsme ještě měli počítač čtyřiosmšestku, tak jednou ani za nic nechtěl naskočit.
Zavolal se tedy ajťák, ten přišel, normálně zapnul počítač a on běžel.
Asi se ho leknul. Pak odešel, a počítač zase nenaběhl. Nepochopíte.
Ve škodovce jsem duši ještě cítil. Na všechno si člověk mohl šáhnout.
Věděl jsem, co která hadička znamená. Kterou páčkou napumpovat benzín. Když jezdím sériovým golfem, tak už jsou na všechno počítače a osobní vztah k autu je pryč.
V mém životě hraje významnou roli ještě jeden stroj, který není pouhým strojem. A to je páternoster v pražské Lucerně. Spouští se o půl sedmé ráno. Většinou mě ten hluk probudí. Výtah oduševňuje celý ten tajuplný dům. Ten palác se vlastně neustále modlí. Páternoster je latinsky Otčenáš. Ten se modlí při růženci, kdy se odpočítávají jednotlivé kuličky. Kabinky jsou takové korálky. Možná i cestující se nevědomky modlí. Je to rarita. Je jich v Čechách asi šedesát. Hodně lidí s ním jelo k nám na střechu vůbec poprvé.
Často se mě někdo zeptá, co by se stalo, když by člověk nestačil vystoupit a přejel. Je tam přítomno jakési tajemství. Převrátil by se a jel by pak hlavou dolů? Bylo by hezký tam dole ve sklepě udělat takový tajný bar. Ti, co by se o tom dozvěděli, by si schválně přejeli. Dole, kde by člověk tušil špinavé sklepy a strojovnu, by najednou hrála hudba, svítilo ponuré světlo a špičkoví barmani by tam míchali koktejly. Ale nic jsem neřekl. Fakt. Hlavně to nezkoušejte.
Fejeton pro Reflex 40/2020